Rajský výlet na Vrátenskou horu (19. 5. 2012)
Rajský výlet se od počátku nevyvíjel moc uspořádaně, zejména pokud jde o sraz. Někteří ultraortodoxní příznivci vlaku se rozhodli bojkotovat společnou cestu autobusem a raději vyrazili z Prahy o něco dříve vlakem. Druhým zádrhelem bylo podlé přesunutí odjezdového stání autobusů z klasického autobusového nádraží v Holešovicích k terminálu MHD. Jako třetí zádrhel se ukázal fakt, že Petra s Markem, kteří na autobus čekali v jedné ze mšenských cukráren, nenapadlo, že by autobus mohl přijet dříve, než je uvedeno v jízdním řádu, což se ovšem skutečně stalo, takže jsme se ještě po tomto městečku chvíli naháněli. Všechny tyto nástrahy jsme ovšem úspěšně překonali a mohli se vydat vstříc zážitkům.
Před vlastním výletem jsme nejprve navštívili cukrárnu, kde měli různé exotické druhy zmrzlin, z nichž nejexotičtěji vypadala čabajková, kterou okusil Martin a celý zbytek výletu toho hořce litoval.
Již v autobuse jsme provedli hlasování o výběru ze dvou variant cesty, které se nabízely (příznivci železnice se z hlasování vyloučili sami, neb v programu bylo jasně uvedeno, že hlasování proběhne v autobuse), kupodivu tu delší, která vedla přes Pokličky.
Vydali jsme se proto na cestu srdcem Českého ráje, kolem různých pískovcových útvarů jako Obří hlava a Žába, přičemž vrcholem byly pochopitelně již zmíněné Pokličky.
Od pokliček pískovcových jsme se již rychle přesunuli k pokličkám konvenčním do hospůdky, která se jmenovala – překvapí to v této oblasti někoho? – V Ráji.
Posíleni dobrým jídlem jsme se vydali na další část našeho putování, a to víceméně směrem vzhůru k Vrátenské hoře. Na jejím vrcholu je kamenná rozhledna z roku 1999, z níž je překrásný výhled po okolí – až k Ještědu.
Když jsme se dosyta pokochali, vydali jsme se na poslední úsek naší cesty, a to směrem k vlakové zastávce s roztomilým názvem Skramouš. Vzhledem k tomu, že jsme se cestou nikde moc nezdržovali a měli jsme takzvaně „dobrý čas“, mohli jsme si dovolit zastavit se ještě těsně před cílem v hospůdce v Lobči. Zde jsem se snažil nejprve prosadit návštěvu zdejšího muzea věnovaného spisovateli Eduardu Štorchovi (autor Lovců Mamutů), ale jednak jsem této vizi nedokázal zajistit přílišnou podporu ze strany dalších účastníků (přesněji řečeno jsem zůstal zcela osamocen) a jednak mělo muzeum už ten den zavřeno. Vzali jsme proto zavděk alespoň místní hospůdkou, kde jsme si dali sklenici toho, co každý uznal za vhodné, a pokračovali dál.
Vidina brzkého cíle (z Lobče do Skramouše to je opravdu už jen kousek) zřejmě způsobila, že jsme přehlédli odbočení značky a zčistajasna se ocitli u úplně jiného nádraží (ve Vrátně). Usoudili jsme ovšem, že Skramouš si prostě nemůžeme nechat ujít, takže jsme (i vzhledem k dostatku času) aktualizovali na základě mapových podkladů naši polohu a trasu a nakonec došli k původně plánovanému cíli.
Účastníci: Honza K. + Martin, Honza N., Miloš, Marek + Petr

Honza K.