Nebudeme strádat – půjdeme do Stradonic (16. 10. 2010)

Termín výletu se tentokrát trochu nešťastně kryl jednak s komunálními a senátními volbami a jednak taky s ne zrovna nejoptimističtější předpovědí počasí, a tak jsme se na Smíchovském nádraží sešli jen tři. I přesto jsme ovšem v rychlíku směřujícím do Německa nenašli kupé, v němž by bylo tolik volných míst, abychom se tam vešli všichni, tak jsme si půlhodinku do Berouna postáli (a někteří rovněž posnídali). Právě naopak tomu bylo při cestě z Berouna do Žloukovic, kde jsme nejprve byli sami v celém vagonu a teprve po chvíli k nám přistoupila další skupinka.

Naši cestu jsme začali na zastávce v Žloukovicích, kde jsme už jeden výlet končili, a přesto, že jsme vyrazili stejným směrem, jako jsme prve přicházeli, měli jsme hned na úvod malé problémy s hledáním značky. Přesto jsme ovšem nezabloudili a dorazili k prvnímu cíli – vyhlídce Pod Čerchovem. Vyhlídky na údolí Berounky zpravidla bývají pěkné (již dříve jsme navštívili např. Tetín) a ani tato není výjimkou, a tak jsme se tu na chvíli zastavili a kochali se pohledem na řeku, železniční koleje (s projíždějícím parním vlakem) a až po chvíli jsme vyrazili směrem k Nižboru. Tady jsme se nejprve krátce zastavili na zdejším zámku a poté jsme seběhli do restaurace Pod Lípou. Tady jsme byli moc mile překvapeni, protože obsluha byla vzorná (dokonce Michalovi přinesla mléko, ač ho asi tak úplně nechtěl), jídlo bylo výborné a ceny velice přijatelné.

Pak už jsme vyrazili k hlavnímu cíli naší cesty – bývalému keltskému oppidu Stradonice. No, asi bych se opakoval, kdybych napsal, že to je jedno z nejvýznamnějších českých keltských oppid, a tak to radši psát nebudu. Poinformuji Vás místo toho o tom, že cesta od Nižbora vzhůru k hradišti je velice strmá a docela jsme s plnými břichy zapotili a myslím, že podstatnou část načerpaných kalorií okamžitě spálili. Cesta dolů ubíhala podstatně příjemněji (a taky pozvolněji), nadto zpestřována poučnými cedulemi, skoro bych řekl, že o trochu méně nudnými než obvykle. Za významný klad je tomuto oppidu nutno přičíst především to, že je odtud pěkný výhled na okolí. Ale v zásadě bych zkonstatoval, že se keltská hradiště jako cíle výletů příliš neosvědčila, takže to zkusíme příští rok trochu jinak.

Sotva jsme sešli do nynější obce Stradonice, čekala nás zase cesta vzhůru, tentokrát směrem ke Zdejcině, což už je místní část Berouna. Toto stoupání bylo sice mírnější nežli to předšlé, ale na druhé straně zase znepříjemněno spuštivším se deštěm, takže jsme byli rádi, když jsme došli k lesu. Nedlouhá procházka podzimním lesem nás zavedla přímo do centra Berouna, odkud jsme se rozprchli autobusem na tři různé strany – Martin do Kladna, Michal do Prahy a moje maličkost místní dopravou ku svému bydlišti na okraji města.

Honza K.

Účastníci: Honza K. + Martin, Michal