Panorámata z Kunětické hory

5.8.2006

Tento výlet byl v mnohém atypický.
Předně nás nevedl, protože se výletu neúčastnil, Honza K. Někoho by snad mohlo napadnout, že kauzální vztah je obrácený, tedy, že Honza se neúčastnil, protože nevedl. To je ale liché – výlet byl prostě iniciativně Petrem a Markem naplánován dodatečně, a to v době, kdy již měl Honza dojednanou svou zahraniční dovolenou.
Dále bylo atypické to, že většinou začínáme pochodem a až na jeho konci je prohlídka cíle. Tentokrát jsme naopak začali prohlídkou a na pochod již moc času nezbylo. Ale nepředbíhejme a začněme pěkně po pořádku.

Na místě srazu na hlavním nádraží se nás sešel tradiční počet – 7. A to, i když dobré počasí nebylo s námi, ale určitě jako tradičně někde s Honzou K. na Slovensku.
Půldruhohodinová cesta rychlíkem do Pardubic uběhla vcelku dobře a my si ji mimo jiné krátili skládáním Rubikovy kostky. Nikdo z pamětníků si však nevzpomněl, jak se skládá až do konce, tak jsme ji hold museli rozebrat, a takto nestandardně jsme ji skutečně těsně před Pardubicemi složili – tedy vlastně poskládali.
V Pardubicích na nás čekal Marek, a tak bylo vedoucí duo „pardubických rodáků“ kompletní. Uvozovky jsou namístě, protože již ve vlaku prozradil Petr, že se nenarodil přímo v Pardubicích, ale jen u Pardubic a cestou z nádraží pak nesměle doznal i Marek, že on se dokonce narodil v rivalském Hradci Králové. Oba však v Pardubicích vyrůstali-studovali. Přesnější tak myslím je než pardubičtí rodáci označení pardubičtí výrostci.
Atypické také bylo, že jsem si nestačil v týdnu před výletem zalaminovat své mapové čtverce, jak bývá mým zvykem, což zrovna v tomto deštivém počasí mohlo být citelné, a tak jsme cestou z nádraží na pardubické hlavní, tj. Perštejnské náměstí hledali krám, kde laminují. Byli jsme i v Tescu, ale nikde jsme nepochodili. I když jsem docela hodně pochodili.
Ale úplně marné to zas nebylo, neboť při tom obíhání krámů si mnozí účastníci leccos nakoupili – třeba věhlasný pardubický perník.
Vstup na Pernštejnské náměstí je přes Zelenou bránu. Na tu jsme vystoupali, a to jak uváděla cedulka u vchodu na vlastní nebezpečí, protože na části schodiště nesvítilo světlo. Nebezpečí to zřejmě nebylo velké, protože kvůli němu neposkytovali slevu ze vstupného…
Jedna nebezpečná věc se však stala. Nejmenovaný nezaměstnaný z našeho kruhu – asi ze slabosti, protože zřejmě neměl delší dobu na pořádný řízek- přehlédnul při cestě dolů mezeru před prvním schodem (o něco širší než bývá při vstupu do vagónu metra), takže si do ní zaklínil nohu a sklátil se. Naštěstí jen o jeden schod.
Zelenou branou jsme pak prošli na Perštejnské náměstí, a pak dále na pardubický zámek.
Pardubický zámek má v péči Východočeské muzeum a jsou tam různé expozice. My jsme se po demokratickém hlasování s kvorem 4 rozhodli navštívit uměleckou výstavu, expozici skla, expozici zbraní, expozici mincí a expozici zvířat Polabí.
Pro všímavé – demokratické kvorum bylo skutečně 4, a ne 5, protože Michal o prohlídky nestál a místo toho si v předsálích ťukal do notebooku, což ale viditelně znervózňovalo pracovníky muzea, zda se snad nejedná o nějakou kontrolu z Prahy.
Na tomto místě se musím zastavit a vyzdvihnout navštívenou expozici mincí a expozici zvířat Polabí. V expozici mincí byla krásně ucelená sbírka mincí platících za jednotlivých panovníků – a to ve vitrínách i se sedačkou pro náruživé zájemce. Pro mne jako účetního byly také zajímavé příklady evidence hotovosti v římských číslech pomocí tzv. žetonů. V expozici zvířat Polabí zase byly vitríny s výsekem krajiny a v ní vypreparovaní živočichové. Pro představu – třeba výsek dubového lesa a v něm různí brouci, ptáci, plazi a savci v dubových lesích obvykle žijící. Z hlediska didaktiky to oproti zoo mělo tu ohromnou výhodu, že zvířata nebyla nikde zalezlá, ani rozlezlá, ale byla přesně na tom místě, jak byla zakreslena v průvodci, který ty živočichy pojmenovával. Navíc v zoo jsou zvířata zahraniční, a tady byla ta naše hezká česká .
A nehejbala se! takže si je člověk mohl krásně podrobně prohlédnout. Třeba takovou zmiji. Tu jsem znal jenom z obrázků. Podobně si náš benjamínek Honza III. ve svých 24 letech korigoval svou představu o krtečkovi. To já – z nás naopak nejstarší, o křížek zkušenější, věděl, jak vypadá krtek ve skutečnosti. Ale, co třeba taková ondatra? A co sysel? A jak přesně vypadá koroptev a jak křepelka? A ta spousta ptáků, ryb a různého hmyzu? A také tam měli panel, kde po zmáčknutí tlačítka zazněly hlasy těch ptáků. No, já jsem dostával návaly intelektuální extáze.
Kromě expozic jsou na zámku k prohlídce i dva rytířské sály, a to s průvodcem. Znovu jako v Budči bylo vidět jaký je zásadní rozdíl mezi průvodcem-brigádníkem, který většinou odříkává naučený text, a průvodcem-dlouholetým pracovníkem muzea, který fundovaně a se zaujetím vyprávěl o historii zámku.
Výklad byl tak vyčerpávající, že jsme pak již neměli sílu na další zaplacené expozice a odebrali se zpět do města na oběd…
Po velmi vydatném obědě v pizzerie na náměstí – pro představu ty pizzy měly průměr asi jako dvojnásobek třetí mocniny poloměru turistické známky ! – jsme až v 15:45 vyrazili na pochod.
Cílem byla avizovaná, 6 kilometrů vzdálená Kunětická hora, na kterou jsme po svižném pochodu dorazili v 17:10, abychom zjistili, že pokladna hradu zavřela v 17:00.
No, to by se pod vedením Honzy K. stát nemohlo!
Pravda tedy je, že se objevil názor, že za to mohu já, protože když už zmíněný fundovaný průvodce muzea v rytířských sálech končil svůj široký výklad, tak jsem se ho po každé na něco zeptal a znovu ho tak nastartoval – a to nás prý zdrželo. Toto byl však názor člověka v postavení osoby blízké k vůdci výletu, takže se tím dále nemusíme zabývat .
Naštěstí na nádvoří byl zrovna jarmark řemesel, takže občerstvení ještě fungovalo.
A zde se projevila další atypičnost. Normálně při vyhledávání zpátečního spoje vytáhne Honza K. ze svého baťůžku svůj pečlivě dopřelepovaný jízdní řád a spoj vyhledá. To tady byli naši dnešní vůdcové o velký krok vpřed, neboť Petr vytáhnul svoje PDA, Milan svůj wap-mobil, Michal notebook a už tekly éterem informace o spojeních. Asi po čtvrthodině surfování, které někomu zpříjemňovala medovina a všem znepříjemňovaly vosy závislé na té medovině, jsme se však nakonec dohodli, že vyrazíme na hlavní silnici na blint a „vono možná něco pojede“.
A také že jo, jen co jsme dorazili na autobusovou zastávku v Hradišti na Písku, za čtyři minuty tam byl autobus do Pardubic. A také po příjezdu k hlavnímu nádraží v Pardubicích pokračovali události v rychlém sledu. Snad ve stejnou minutu totiž jel autobus Markovi, Michalovi vlak dál na Moravu a nám vlak do Prahy, takže jsme se nestačili ani pořádně rozloučit a poděkovat našim výrostkům.
Tak tedy ještě dodatečně za všechny Petře a Marku děkuji! Pardubice jsou krásné místo 🙂 a například já se tam chci určitě ještě znovu podívat.

Statistika:
Účast: 8-Marek,PetrŠp+MilanP,Michal,FilipTS,Jirka+HonzaIII,Zbyněk2
Trasa: 10,5 km – Pardubice,hl.n. městem Zámek Pardubice, po zelené Kunětická hora, po silnici Hradiště na Písku
Pamětihodnosti: Zelená brána, Zámek Pardubice, Kunětická hora
Restaurace: Pardubice pizzerie Galera-dost drahá