Potřetí za kluky do Kluka, tentokrát vlastně spíš za deštěm do Osečka

18. 7. 2009

Ráno jsem si díky vlastní hlouposti nechal ujet autobus do Prahy a kvůli tomu jsem zmeškal sraz. Podařilo se mi nicméně dohonit ostatní rychlíkem, takže jsem se přidal v Nymburce a v Libici nad Cidlinou jsme už vystupovali všichni společně. Předpověď počasí byla dost příšerná – hlásili déšť, přeháňky, srážky a kromě toho i lijáky. Proto mě překvapilo, že se našlo celkem deset jedinců, kteří na výlet vyrazili. Já jsem si optimisticky vzal s sebou plavky a nebyl jsem sám. Jak se ovšem ukázalo, věru nebyly třeba.

Ještě pár minut před Libicí nepršelo – nicméně když jsme z vlaku vystupovali, už začalo kapat. Nebyl to sice žádný liják, ale příjemné to moc nebylo. Všichni jsme vytáhli pláštěnky, deštníky, prostě co kdo měl, a vyrazili na cestu.

Na chvilku jsme se zastavili (a to v kamarádí historii již podruhé) u zbytků zdejšího slavníkovského hradiště. Kdysi dávno to asi bylo v Čechách po Vyšehradě nejvýznamnější sídlo – dnes jsou tu sotva patrné základy, ale coby důležité místo české historie to tu je pěkně udržované.

Cesta nás vedla nejprve podle Cidliny, následně jsme ji překonali po mostě, posléze obdobným způsobem minuli dálnici (při předchozím výletu na stejné místo tu ještě dálnice nebyla). V průběhu cesty zdejšími luhy sice přestalo pršet, ale za to se na nás vrhla mračna komárů. … tedy alespoň to tvrdili ti, kteří mají chutnější krev – na mne se žádný krvežíznivý hmyz nevrhal. Ti, co nezápasili s komáry, měli alespoň dostatek času si vychutnat bláto, blátíčko a ostatní sajrajt, který byl na cestě, pěkně rozmoklé a čvachtavé.

Kolem poledního jsme dorazili k přívozu Oseček. Na tomto místě jsme již také několikrát byli, ale ještě v dobách, kdy zdejší přívoz nefungoval. Byl obnoven v roce 2006 (spíše jako turistická atrakce, funguje pouze v letní sezóně). Nejprve jsme měli dojem, že nefunguje ani tentokrát. Loď jsme sice na druhém břehu viděli, ale přívozníka nikoli… Po chvíli bádání zkusil Jindra vytočit telefonní číslo uvedené na informační ceduli a přívozník slíbil, že brzy dorazí. Mezitím začalo zase pršet, a to dost hustě, takže musel chudák v onom hrozném lijáku kvůli nám na motocyklu přijet z domova. Taky nás uvítal slovy: „Vy jste se snad zbláznili!“ Asi toho dne opravdu moc zájemců o převoz nebylo. Docela by mne zajímalo, zda vůbec za zbytek dne převezl více lidí, než bylo v naší skupině. Před deštěm jsme se uchýlili do zdejšího motorestu (otestovaný již při jednom z minulých výletů) a zde jsme vydatně poobědvali. Původně jsme si někteří bláhově mysleli, že se snad dáme na cestu, až přestane pršet. Kdybychom to tak opravdu udělali, možná bychom tam seděli dodnes…

Nedalo se nic dělat – museli jsme do deště. Podle mapy jsme vybrali trasu tak, abychom mohli jít převážně po asfaltce a ne po příliš frekventovaných cestách. Tento záměr se sice vydařil jen částečně, ale asi jsme vytěžili ze situace maximum. V dešti různé intenzity jsme dorazili na nádraží v Cerhenicích, každý rovněž v různé intenzitě promočený. I tak ovšem jsme zaznamenali cestou jednu pozoruhodnost, totiž železniční zkušební okruh, na němž se kolem dokola proháněla jakási lokomotiva. Naše drážně-šotoušská sekce proto před Cerhenicemi na nadjezdu přes trať okruhu zastavila s úmyslem prohlédnout si lokomotivu zblízka (a případně učinit nějaké to foto), ale zrovna jak na potvoru v tu chvíli byla zřejmě zkouška ukončena nebo co – prostě jsme se nedočkali.

Kdo by čekal, že příchodem na nádraží naše trable skončili, pletl by se. Nejprve Petr po internetu zjistil, že náš vlak má zpoždění 29 minut, což později snížil na 12. Po nastoupení do vlaku ovšem zjistil Filip, že nechal na nástupišti své laminované mapy. Utěšovat ho snad může jen to, že letos již příslušné čtverce potřebovat nebude. A až se někdy vypravíme znovu do Polabí, může si aspoň koupit aktuální mapu. Na většinu osazenstva ve vlaku dolehla mokrota – dokud jsme šli, asi se to ještě dalo snášet, ale když sedíte ve vlaku v mokrých kalhotách, botách, v mokrém tričku a vůbec prostě ve všem mokrém, není to nic moc příjemného. A to se ještě náš vlak pěkně vlekl: těsně před cílem cesty – mezi Běchovicemi a Libní – jsme začali nabírat další zpoždění, údajně pro poruchu nějakého vlaku před námi. No – řeknu Vám upřímně, byl jsem opravdu moc rád, když jsem dorazil domů a mohl jsem se převléct do suchého. Řekl bych, že podobně na tom byli i ostatní. Ale na druhou stranu: Na tenhle výlet asi hned tak nezapomeneme a budem na něj dlouho vzpomínat. Čest všem, kdo to se mnou absolvovali!

Honza K.

Za kluky…do Cerhenic?

Map your trip with EveryTrail