Za Slavníkovci do Libice

28. 5. 2005

Zdánlivě pohodový výlet rovinatým Polabím přinesl malý zádrhel hned na začátku. Podařilo se mi do světa vypustit program bez přesného určení místa srazu – takže zhruba polovina účastníků si údaj „Masarykovo nádraží“ vyložila jako sraz u pokladen a druhá jako sraz na nástupišti. Protože i ti, kteří se srazili na nástupišti, přece jen potřebovali lístek (a ten se nekoupí na nástupišti, ale u pokladen), nakonec jsme se všichni šťastně sešli a nastoupili do správného vlaku – tím myslím nejen směr cesty, ale i to, že měl pár minut zpoždění.

Co se povedlo beze zbytku, bylo počasí – udělalo se krásně teplo a sluníčko svítilo celý den. Vzhledem k tomu jsem námitky kteréhosi z účastníků, že v lužních lesech bývají komáři, odrazil jednoznačným ujištěním, že v tomhle počasí opravdu komáři nelítají.

Kdysi slavná a velká Libice je dnes v podstatě nevýznamnou vesnicí, ležící nedaleko soutoku Cidliny s Labem a konce hradecké dálnice. Vlastní sídlo kdysi slavného rodu Slavníkovců (jejichž vyvražděním došlo ke sjednocení českých zemí pod nadvládu Přemyslovců) se nacházelo kousek za nynější obcí a archeologické nálezy v tomto místě jsou volně přístupné. Ovšem jediné, co se jakž takž zachovalo, jsou základy.

Od zbytků hradiště jsme vyrazili k soutoku Cidliny s Labem, což je sice trochu zacházka, ale na začátku výletu se to tak nebere, a tak si nikdo nestěžoval. Po chvíli cesty jsme dorazili do těch lužních lesů podél Labe. Překvapilo nás, že uprostřed parného počasí bylo v lese poměrně vlhko a netrvalo dlouho a objevili se i ti komáři. Je ovšem pravda, že někteří účastníci se lépe cítili v lese s komáry, než na dalším úseku cesty, který vedl podél řepkového pole. Alergii má dneska zkrátka kdekdo, zdaleka víc než jen 4 % populace.

Ze zbývajícího úseku cesty stojí za zmínku snad jen návštěva původně snad mola, jehož rozpálená železná mříž zapůsobila na Filipovy sandály, že přišel o podrážku, která následně spadla do Labe a vydala se na cestu do Hamburku. Tyto její zaječí (přesněji řečeno lachtaní) úmysly ji však Filip jako uvědomělý ekolog překazil, neb ji odvážně zadržel a ochotně odevzdal na nejbližším stanovišti odpadkových košů k zetlení na tuzemské skládce. Zbytek výletu ho tak od asfaltu hřála nejen pravá noha, ale i pocit splněné občanské povinnosti, který mu ani pár zaražených kamínků v noze nemohlo zkalit.

Nakonec jsme ovšem všichni ve zdraví dorazili do Kolína – ačkoliv to město poměrně dobře znám, docela mne překvapilo, jak nádherně vypadá z pravého břehu Labe, a myslím, že nejen mne. Na náměstí jsme namátkovou metodou vybrali jednu z restaurací a myslím, že jsme snad ani nemohli volit lépe. Za celkem příjemné (mimopražské) ceny v romantickém prostředí podsklepí jsme se celkem chutně najedli. Jedna část výpravy vyrazila přímo na nádraží, druhá o něco dříve se ještě pokusila zvládnout krátkou prohlídku města – obě části bez rozdílu pak nezcela odhadli vzdálenosti a časové možnosti a plánovaný vlak jsme rozdílnými rychlostmi dobíhali. Přiznávám, že určitou zásluhu na tom dobíhání mám já – u té první části ne zcela přesných popisem cesty k nádraží a u té druhé špatným odhadem vzdálenosti. Každopádně jsme aspoň udělali něco pro své zdraví, takový krátký běh nikomu nemůže škodit. Tentokrát mírné zpoždění vlaku věci spíše prospělo, takže jsme se nakonec ve vlaku všichni šťastně sešli a dorazili do Prahy.