Z Jílového do neznáma

12.10.2002

Na nástupišti metra C Budějovická se nás srazilo celkem deset kousků – docela slušný počet na to, že příroda letos jaksi vynechala podzim a (alespoň podle denních teplot) hupla hned do zimy. Přesto jsme věřili, že odvážlivých výletníků bude i víc – například jeden vcelku sympaticky vypadající mladík, který tam kolem nás několik minut nenápadně kroužil. Nicméně, jak se později ukázalo, čekal na stíhačku – totiž na svoji přítelkyni 🙁

Titul vůdce byl dnes propůjčen Adamovi, který se zřejmě vrámci přípravy na tuto vysoce zodpovědnou funkci rozhodl zpytovat své svědomí. Vědom si své nevalné pověsti jako nenapravitelného konzervativce, rozhodl se k radikální změně přístupu, a tak byl celý dnešní výlet ve znamení anarchie.

Začalo to tím, že se ještě před srazem nenápadně vytratil z nástupiště metra pod záminkou, že jde hledat zastávku autobusu. Když se však ani po dvaceti minutách nevracel, usoudili ostatní výletníci, že se Adam zřejmě zaběhl a vyslali za ním pátrací četu. Pátrací četa se však zřejmě také zaběhla, a tak se zbytek vydal hledat zastávku, Adama i pátrací četu. Nakonec naštěstí vše dobře dopadlo, všichni (včetně zastávky) se našli, autobus č.332 jsme stihli a dovezli se až na náměstí v Jílovém u Prahy.

Po krátkém intermezzu, kdy jsme se každý věnovali uspokojování různých základních potřeb (ne, to co si myslíte, to nejsou základní potřeby) – tj. hledání WC, bankomatu příp. pekárny, jsme se vydali po modré nazdařbůh do neznáma. – Teda modrá sice vedla do známa (konkrétně do Těptína), ale otázka byla, zda tam pod Adamovým, řízeně anarchistickým vedením, vůbec dojdeme…

Cesta ubíhala docela příjemně, diskuse se vedla o počítačových hrách, blížících se volbách a různých jiných tématech. Pravděpodobně nejzajímavější byl však Michalův praktický úvod do českého citově zabarveného výraziva – to jsme zrovna přecházeli nějakou mírně podmáčenou louku, dotyčnému začalo zřejmě trošku čvachtat v botách a svou nelibost nad tímto faktem dával velmi silně najevo. Člověk by nikdy neřekl, že čeština zná tolik nadávek!!!

Posléze jsme kolem Markvartova rybníka dospěli až do Těptína. Tam bohužel nevyšly dvě plánované akce – jednak se nám nepodařilo zbavit se Adama jeho umístěním v místní základní škole (škoda, určitě by se tam cítil jako v ráji 🙂 a jednak jsme o pár kilometrů odložili doplňování alk… totiž energie. Tento odklad se však ukázal být dobrým rozhodnutím, anžto na doporučení Honzy jsme ob jednu vesnici našli mnohem přijatelnější místečko k zapuštění. Uznejte sami – kde jinde bychom měli navštívit hospodu, když ne v obci „Nová Hospoda“!!!

Zde však po pár pivech zřejmě přišla na některé účastníky společenská únava, neboť pod různými záminkami se celá jedna polovina party zvedla a potupně odkráčela na autobus do Prahy. Zkrátka bylo vidět, že příště bude nutno zavést tuhou disciplínu a v případě předčasného odchodu požadovat omluvenky podepsané od rodičů!!! 😉

Zbylých pět Mohykánů se však nedalo odradit a z Nové Hospody vykročilo po silnici do Kostelce u Křížku a následně po modré do Psár. Tato část cesty byla obzvláště zajímavá, protože došlo na probírání vážných témat, jako je coming out nebo možnosti alternativních společenských aktivit vrámci gay komunity (asi to zní moc filozoficky, ale až tak do hloubky jsme to neprobírali 🙂

Určitým odlehčením diskuse se pak stala krátká pauza u opuštěného (ale překvapivě i docela zachovalého) vraku staré Škodovky na poli nedaleko Psár, kde se vyřádily zejména mladší ročníky (nebudeme jmenovat, ale byli to Tonda a Adam :-P) skákáním po jeho střeše. Posléze jsme se dobrali až do Psár, kde následovala čajovo-pivně-svařáková přestávka, než přijede autobus.

Cesta do Prahy neproběhla zrovna ideálně – autobus byl totiž ne nepodoben schránce na nejmenované rybičky v rajčatové omáčce a ubozí cestující si div neseděli na hlavách. A to ještě řídil nějaký sado-maso člověk, protože přes naprostou zaplněnost vozu zastavoval na všech zastávkách a s potěšením v očích promrzlým čekajícím lidem sděloval, že už nikoho nemůže vzít. Zejména na zastávce v Jesenici ho za to čekající dav málem zlynčoval. Inu, není nad prostředky hromadné popravy…

Je jasné, že po tak strastiplné cestě jsme si potřebovali napravit pocuchané nervy. A tak jsme (již bez rozloučivšího se Toníka) ve čtyřech zaparkovali v Duhové čajovně, že si zahrajeme partičku karet (UNO). Tato jednoduchá, až odpočinková karetní hra však alespoň v mém případě málem způsobila nervový kolaps – přístup mých tří spoluhráčů ke hře byl totiž řekněme mírně nestandardní a pohyboval se od naprostého nepochopení pravidel přes usínání uprostřed hry až po cílenou sabotáž! Z některých lidí prostě karbaníky neuděláte…

A to už se vlastně dostávám k závěru celého dne, protože z čajovny šel následně každý domů. Takže na závěr: jaké z dneška plyne poučení?

1) Anarchie (a zdá se, že ani demokracie) není v naší výletní partě efektivním společenským systémem. Zřejmě to bude chtít tvrdou ruku, bič a důtky!!!

2) Smrt frakcionářům!!!

3) Jízdu prostředky integrované hromadné popravy lze doporučit pouze psychicky i fyzicky zdatným jedincům!

4) S Honzou, Adamem a Radkem nikdy nehrajte UNO!!!

Slávek2

A konečně STATISTIKA:
Počet výletníků: 10
Počet dezertérů: 5
Oběti: střecha vraku Škodovky u obce Psáry a moje nervy (po hře v karty)
Plánované oběti: skautský oddíl na výletě (od toho jsme upustili, šlo totiž o oddíl dívčí…), základní škola v Těptíně (nepovedlo se, Adama se nám tam nepodařilo internovat)
Ušlých kilometrů: 14
Navštívených hospod, restaurací aj. podniků: 3