Židovský hřbitov v Hostomicích
24. 5. 2014
Také tentokrát jsem měl před výletem starost, kolik lidí vlastně vůbec dorazí – na vině ovšem nebyl nějak nevhodně zvolený termín (i když někteří si stěžovali na překrytí s termínem evropských voleb), ale hlavně počasí. Rosničky totiž slibovaly silné deště – ale ráno při vstávání tomu naštěstí dostatečně velký počet účastníků neuvěřil a na start se dostavil. Ve vlastním zájmu ovšem raději vybaven různými protidešťovými pomůckami.
Vlakem jsme dojeli nejprve do Zadní Třebaně a tady jsme přestoupili na podbrdský motoráček, v němž se odehrály dvě zajímavé příhody. K první došlo ve stanici Liteň, kde vlak změnil směr a začal couvat – a couval až do naší výstupní stanice. Říká se tomu úvrať, do stanice jsou koleje v obou směrech zaústěny jen z jedné strany. Vlak tu tedy při průjezdu musí změnit směr. Někteří tuto zdejší technickou zajímavost neznali a tak jim byl podán názorný výklad i za pomoci mapy. Druhá událost se odehrála těsně před vystoupením, když se Pavel jal dokumentovat naši cestu a jakási starší paní projevila touhu vstoupit v kontakt s naší skupinou a nabídla se nám, že nás vyfotí všechny pěkně svorně pospolu. Kdy se jí to taky poštěstí, aby si mohla fotit tak velkou skupinu takových pěkných sličný jinochů, že? A není tedy divu, že jí to povedlo náramně, což ostatně můžete sami posoudit.
Hostomice pod Brdy jsou malebným maloměstem, které jsme si pěkně celé prohlédli díky tomu, že nádraží bylo přesně na opačné straně, než byl směr naší cesty. Až daleko za městem jsme přišli k odbočce ze silnice, která vede ke zdejšímu židovskému hřbitovu, hlavnímu cíli naší cesty.
Ke hřbitovní atmosféře nám přispělo i počasí, protože s příchodem ke hřbitovu se dalo do deště (zatím jen docela drobného). Zdejší hřbitov není příliš starobylý, založen byl až roku 1835 a pohřbívalo se tu ještě během druhé světové války. Oproti ostatním židovským hřbitovům tedy působil skoro až moderně.
Naše cesta dále vedla přes vesnici jménem Běštín, kde by se měla podle internetu nacházet hospoda – nu, snad se nacházela, my jsme ji ovšem nenašli a ani jsme ji nehledali, když nám místní poradili, že se tam stejně nevaří. Naštěstí jsme všichni měli nezbytné zásoby alespoň nejnutnějšího jídla, abychom překonali hřeben Brd, který se před námi tyčil. Vrcholem naší výpravy byl vrch Plešivec s výškou 654 m. Tady jsme si dali malou pauzu, navzdory dešti. Využili jsme možnosti posezení pod dvěma turistickými přístřešky, drobně se občerstvili (všichni), odlovili si kešku (někteří) a také se pokochali výhledem (většina). Výhled byl trochu komplikován již zmíněným deštěm, ale bylo vidět, že kdyby bylo vidět, bylo by krásně daleko vidět.
Další přírodní zajímavost představoval Plešivecký viklan (kámen, který se jen malou částí svého povrchu dotýká skalnatého podloží, jak praví definice). Ten zdejší už se ovšem neviklá, takže minimálně mne o něco více zaujaly okolní kamenné mohyly a mohylky. Tímto zvláštním kamenným městem jsme prošly zkratkou zpět na červenou značku, z níž jsme za účelem návštěvy viklanu odbočili. Tato zkratka vypadala ze začátku docela schůdně, avšak postupem času se nějak ztrácela, až se ztratila úplně, takže jsme nakonec museli překonat krátký úsek docela hustým houštím (ovšem opravdu jen krátký, asi deset metrů, tak to snad tolik nevadilo).
Vzhledem k vynechanému obědu jsem dorazili do cílového bodu naší cesty, Lochovic, docela brzy (ještě před koncem voleb), na odjezd do Prahy nebylo tudíž ani pomyšlení a vyrazili jsme na oběd do jediné zdejší restaurace a usadili se na zahrádce. Paní servírku jsme trochu vyděsili, když zjistila kolik nás je a že máme hlad. Začala ze sebe pracně soukat, co mají k jídlu a také – kolik porcí toho zbývá. Na podobný nával tu zjevně nejsou příliš zvyklí, takže ani kuchař to nezvládal. Původní obavy paní vrchní, že se nám všechny talíře k těm malým stolům nevejdou, se tedy ukázaly jako liché – když první z nás dojídali, někteří ještě vůbec neměli jídlo přineseno (a stejně by se tam ty talíře lodně vešly všechny). Na kvalitu jídla si pokud vím nikdo nestěžoval, nicméně ta obsluha byla přece jen trochu divná. Když jsme dojedli, už jsme zdejší personál přestali zajímat úplně – paní tak od nás regulérně utekla bez zaplacení.
My jsme ovšem situace nijak nezneužili, s penězi jsme zašli dovnitř a tam útratu vyrovnali. Cestou na nádraží se konečně splnily výhrůžky meteorologů a dalo se do deště. Po chvíli déšť zesílil v liják. Po další chvíli liják zesílil v průtrž mračen. Po další chvíli skončila i průtrž mračen a stupňování se zadrhlo, neb adekvátní výraz jsme nenašli. A před tímhle přívalem nás chránila jen taková vratká autobusová zastávka z vlnitého plechu, která se zrovna nacházela na půl cesty mezi restaurací a nádražím. V potřebnou dobu před odjezdem našeho spoje se naštěstí dalo do (jen) deště a než jsme dorazili na stanoviště náhradní autobusové dopravy, veškeré srážky přestaly úplně. Pocit čistoty, sucha (toho zejména) a ochrany nám pak už vydržel až do Prahy.
Honza K.
Účastníci: Marek+Petr, Honza K.+Martin, Pavel+Martin, Honza N.+Vráťa, Ondra, Jirka