Zahájení sezony, tentokrát slaďoučkým výletem na Cukrák (31. 3. 2012)
Krásné jarní počasí trvalo před prvním letošním výletem asi dva týdny a bylo tedy jasné, že to nemůže vydržet. Meteorologové dávali všem škarohlídům víceméně zapravdu a po krásných slunečných dnech předpovídali zataženo, déšť, kroupy a sníh.
Ráno ovšem obloha nevypadala tak úplně tragicky. Sice bylo tak trochu pod mrakem a foukalo, ale nepršelo, nekrupilo ani nic jiného z nebe nepadalo, a tak se nás nakonec sešlo na začátku našeho výletu celkem deset. Kupodivu se úplně nesplnila předpověď, že se všichni sejdeme stejně už na Smíchově, protože jeden Honza nastoupil do našeho autobusu u Lihovaru a další z Honzů na nás čekal až na konečné na Baních. (Pravda – další dva Honzové a účastníci všech ostatních jmen jeli opravdu autobusem ze Smíchova, takže to byla sice většina, ale přesto ne úplně všichni)
Již cestou v autobuse bylo zřejmo, že nejsme na výletě tak úplně sami – společně s námi totiž jela na výlet skupina důchodců. Úvodní seznamovací kolečko jsme tedy provedli raději pokud možno urychleně (aby nás konkureční skupina nepředběhla) a vydali se vzhůru.
Část výstupu k Cukráku za nás naštěstí obstaral autobus, takže nám v cestě nestál příliš velký počet vrstevnic. I tak ovšem kvůli turistické nevytrénovanosti po zimě nám dalo stoupání trochu zabrat, a tak jsme s úlevou přivítali vydýchání u vyhlídky na vltavské údolí. Poté, co jsme se pokochali výhledem na Vranskou přehradu, železniční tratě Posázavského pacifiku a další pamětihodnosti a zajímavosti, jsme vyrazili směrem k hlavnímu cíli naší cesty.
Na Cukrák už jsme při zahájení sezony v roce 2009 cestou z Kazína. Od vysílače na Cukráku nás ovšem tentokrát oddělovala rušná silnice. Vyfotili jsme se proto tentokrát s tímto sladkým vysílačem trošku zpovzdálí (ale aspoň se nám vešel na fotku).
Jelikož jsme zvládli hlavní cíl naší výpravy hned zpočátku, zasloužili jsme si také brzy odměnu v podobě oběda. Tady jsme ocenili pozitivní stránku přítomné dálnice, protože bez ní by asi v Jílovišti žádný motorest nebyl. Takto tam ovšem byl a nebýt toho, že nás důchodcovská výprava cestou nakonec stejně předběhla (zkrátili si cestu, darebáci!) a že nám snědli gulášovou polévku, nebylo by se dalo této restauraci nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že počasí ne a ne splnit výhrůžky meteorologů a pořád nic z nebe nepadalo, naplánovali jsme u oběda další cestu směrem do údolí Berounky. Cestou jsme minuli další dvě vyhlídky – nejprve nás jedna čekala na Černolických skalách (tu v plné kráse ocenili jen někteří, konkrétně ti, co se odvážně vydali až na samý vrcholek). Cestou z Černolic začalo přece jen něco z nebe padat a skupenství a intenzita srážek se začala postupně zvyšovat.
Když jsme dorazili na třetí vyhlídkové místo tohoto dne – vrch Hvíždinec, dosáhla intenzita deště (či sněhu nebo krup či co to vlastně bylo) takové úrovně, že už všichni přítomní začali aplikovat všechny ochranné pomůcky proti dešti, jako kapuce a podobně, takže jsme si toho výhledu ani moc neužili. (Nemluvě o tom, že pochopitelně nebylo nijak daleko vidět.)
Raději jsme se tedy spustili dolů do údolí, konkrétně do Dobřichovic, kde jsme výlet zakončili v příjemné hospůdce u nádraží a poté nastoupili do vlaku ku Praze.

Účastníci: Petr+Marek, Jirka+Honza, Martin+Honza K., Honza N., Honza H., Alberto, RadimB