Za Otou Pavlem do Branova

30.8.2008

Souputníci vážení,
důvěry velké a nadto i cti nemalé dostalo se mi, byv k vyprávění o pouti naší vybrán. Však dovolte mi ponejprv tento způsob nevšední obhájiti. Je tomu již předlouho, přec jistě mnozí se najdou takoví, jež vzpomenou na cíl původně vybraný pro den tento, srpna třicátého, léta páně dva tisíce osm. Vskutku – čest památce obrozence našeho převýznamného pána Josefa Jungmanna pokloniti jsme se měli. Však okolnosti neblahé přestavbou nádraží ústředního v matičce Praze způsobené donutili nás pouť za památkou Jungmannovou podniknouti již před měsíci několika. I litoval jsem této nešťastné okolností shodě, neb přítomen výpravě této býti jsem nemohl. Tu dostávám se již k závěru úvodu snad příliš až rozvleklého – nechť zápis zde provedený je, ne-li za mne jen, pak za všechny vlastence, připomínkou díla nesmrtelnosti pána Jungmanna. Však od věci opovážlivost tato na prvý pohled nesouvisející nikterak se záměrem dnešním ani přinejmenším není, ježto cílem výpravy naší odkaz pána spisovatele Oty Pavla se stal.
Pouť družiny započala se v malebné vísce Roztoky, kam cestou ze Stověžaté přes Beroun před hodinou jedenáctou dopolední vlakem dorazili jsme. Jsouc rodištěm vůdce našeho pána Jana Kašpara z Křivoklátu stalo se sídlo zmíněné výchozištěm přirozeným, neb znalcem uznávaným okolí zdejšího pán Jan věru jest. I na cest volbě poznati se to dalo – zvykli jsme užívati stezek značených, dnes jinak tomu bylo však, sic času většinu strávili jsme na pěšinách pro návštěvníka neobeznámeného zapovězených, kde mlázím prodírati se třeba bylo nejedenkráte.
Již při pochodu počátku příhodu veselou zažili jsme, když pán Marek z Pardubic z míry vyvedl pokladní zdejší svou žádostí neobvyklou o vydání průkazu žákovského. To zdržení nepatrné způsobilo, však náladu pozvedlo též. Zde čtenář pozastavovati by se mohl, proč jen událost tuto zmiňuji, neb pramalého významu jí přikládá. Úvaha zralá o počtu nezanedbatelném nadšenců dopravních vedla mne k tomu, vždyť po cestě železnicí o ničem jiném se nehovořilo ani!
Cílem průběžným reservace U Eremita zvaná stala se. Tu krásy přírody české kol řeky Berounky obdivovati jsme mohli, tisy vzácné pak zejména. Však ať čtenář mýlit se nenechá! I v přírodě idylické strasti a úskalí nebezpečná na člověka číhají. O tom přesvědčil se takříkajíc na kůži vlastní pán Michal, když noha nešťastně se mu smekla a již po svazu příkrém řítil se. Vše jen pár škrábanci skončilo nakonec, leč smysly jsme dále zbystřili raději ve snaze vyvarovati se nehodám podobným.
Okouzleni květenou bohatou dorazili jsme k cíli hlavnímu – domku vzpomínkovému spisovatele Oty Pavla. Až na výjimku jedinou, kterou snad raději ani zmiňovati neměl bych, vrhli se všichni s vervou téměř výstavku prohlédnouti. Ze života i díla spisovatele velikého mnohé jsme poznali a patřičnou poklonu památce jeho věčné složili. Tu dostávám se již k okolnosti jiné a trapné poněkud, a to že pro některé ani událostí hlavní odkaz pána Oty Pavla snad nebyl, leč přízemnost, jakou přívoz prachobyčejný jest, pozornost těchto některých zcela pohltila. Přiznejme však strážci výstavy a převozníku v osobě jediné, že dílo ve všech směrech výtečně dařilo se mu – dokonce i při práci lopotné odrážení lodi bidlem ode dna bavil nás vyprávěním zábavným o přívozu ztroskotáních.
Zdárně přeplavivše se přes řeku Berounku, silnicí rušnou přímo k šenku U rozvědčíka zvaného vydali jsme se po cestě, průvod sváteční samohybů čtyřkolých ba i dvoukolých míjejíce. O veselku svatební patrně šlo jak z výzdoby strojů usuzuji. Naladěni slavnostně ke krčmě přicházíme již a překvapení naše nemalé jest, když davy soudruhů spatřujeme – vodáků rozjařených, osadníků upocených i výletníků dalších, jako my sami jsme. Oběda čas spolehlivě nadešel, a tak krmi vyvolenou v očekávání blaženém poroučíme. Odpustiti nemohu si výtku následující – že sice, ač ostatní členové družiny naší hodovali již, mně i pánu Janovi z Křivoklátu jídlo chybělo zcela. Roztrpčení naše spravedlivé až pokrm opožděně přinesený rozptýlil.
Z hostince do vnitrozemí krapet pouť naše seběhla a dále s řekou souběžně, však po břehu opačném i ve směru druhém než prve započalo stoupání příkré na skaliska u toku se tyčící. A dřina tato vyplatila se bezpochyb, neb výhled srdce uchvacující naskytnul se nám – hladina stříbřitě se lesknoucí a v dáli vesnice malebná Branov se zovoucí. Léta náladu končícího dokreslila ještě cesta přes vojtěšek lány za slunka svitu zlatavého.
To již zpět k Roztokům jsme se ubírali. A ani zákoutí poslední lesa stinného před vsí nedovolilo nám na chvíli od přívalu zážitků odpočinouti – had dlouhý přes cestu se rozvinul, až někteří naň šlápnuli málem! Snad chlad místa toho byl příčinou, že plaz obávaný bez strachu dál na místě svém spočíval, jen pošťuchování neustálé přimělo ho k ústupu línému. O jakého hada šlo, schopni jsme shodnouti se nebyli – že užovku viděli jsme, jedni tvrdili, že zmije nebezpečná cestu naši zkřížila, druzí volali. Ve zdraví do vsi jsme přišli a ještě k šenku místnímu Pod kaštanem zavítali jsme, zde cesty naše po korbelu moku lahodného rozdělily se a do domova svého každý zamířil.
Tu zakončuje se vyprávění mé o výpravě spolku našeho. Že pokrokovým sdružením jsme a odkaz Jungmannův dále hrdi neseme, snad čtenáře přesvědčil jsem. Nechť ti, u nichž pochybnosti i nadále přetrvávají, k pochodům nadcházejícím připojí se a přesvědčí sebe. Jistě každého rádi uvítáme!
Za všechny pán Martin z Kročehlavů

Statistika:
Účast: 9 – HonzaK+MartinD, MichalS, FilipTS, JirkaO+HonzaIII, MarekB+PetrP, JindraS
Trasa: 15km – Roztoky,nádraží, po žluté Roztoky, neznačeně rezervace U Eremita-kemp Branov-V Luhu, přívozem a po silnici rest. U Rozvědčíka, neznačeně rozc.V potocích, po červené Nezabudice-Nezabudické skály, polem Roztoky, po žluté Roztoky,nádr.
Pamětihodnosti: pam.síň Oty Pavla
Restaurace: Nezabudice: U Rozvědčíka – i když mají narváno, tak docela stíhají. Na jídla totiž Vydávají lístečky s čísly. Pozor jen, pokud na jedno číslo objednáte více jídel, pak se může jako nám stát, že přinesou jídlo je jedno a na ostatní zapomenou.