Bílé Stráně 18. 4. 2015

(remake z 24. 5. 2008)

I.

Vlak do kopce dušně kvílí,
jak se šine k svému cíli:
Litoměřice Cihelna
ŽST nepříliš nádherná
(stejně jako tenhle rým,
líp si s ním neporadím).

Dříve než se na cestu dáme
tak se pěkně spočítáme:
Ententýky dva špalíky,
dnes hledáme Střevíčníky!

Moje vůdčí autorita
zcela jasně nezažita:
Vráťa hledí v mapu svojí,
o zdar cesty se asi bojí.
„Splníme výletu plány?“
„Pochybnosti zakázány!“

Nad městem na kopci dmoucí
rozhledna se Mostka zvoucí.
Máme štěstí – věžní pán
oběd už má nachystán.
Jídlo dobré, i slečna milá,
jen jedna výtka by tu byla:
v menu chybí alergeny!
Očka ČOIky zaostřeny!

Bílé Stráně plné kvítí,
na něž jarní slunko svítí.
Orchidejí vonné květy!
Přivoň! Poznáš jiné světy!
Střevíčník tak jednou spatřit,
k vyšší kastě tím hned patřit!

Jak je sladké omámení!
Snít si za dne, nad to není!
Jak na jazyku trnku obrátit,
hořké je mysl na zem navrátit.

Ačkoliv už naše nohy
Stráně dávno schází,
vůkol jenom suché stromy
se šlahouny mlází.

Samozřejmě zelených
lístků se tu najde pár.
Ale kde je Střevíčník?
Kam se poděl Květů Král?

Sasanky bledé sledují,
jak marně tápem v lukách,
jak pekelně se svíjíme
v tuh nesplněných mukách.

Proč cíle tak nesnadné
předsevzali sobě?
Táže se mladý petrklíč,
s ním všechno jarní robě.

Pantoflíček mezitím
v lůně země klidně dřímá.
Pak ze sna se probudí a –
krása jeho kosmem hřímá.

Však to my už tu nebudem,
ach propásnem ten skvostu zrod.
Takový už úděl dnešní:
pořád ve spěchu, nikdy vhod.

II.

Michal nám pak vypráví,
že jisté zdroje uvádí
ministerské úředníky,
co prý mární mrtvé psíky.
Jirka je mimo podezření,
ten na pejsky jistě není.

Ještě botky porovnáme:
Jako Mílek vypadáme!
Svět zajásá rozkoší,
až ty boty na cestu vykročí!

Ač se jde v nich tak krásně lehce,
mysl tíží pochyby.
Je Střevíčník smyslem světa?
Co když ne? Jen co kdyby.

A co by pak cílem bylo?
Kam by to pak všechno spělo?
Kam napříti všechnu snahu?
Moc otázek pro mou hlavu.

III.

Kamýk – kdysi mocná tvrz,
teď však vane vítr skrz.
Co v zborcené věži skrývá?
Zlatovlasý princ tu bývá?
„Haló! Haló, bílá paní!
Co nahoře ve věži k mání?“
„Darmo mluvit, milý hochu!
Vyschlé vajgly, flašek trochu,
též lásek vyznání,
na zdech jsou k shledání…
Radši dolů do vsi jděte,
v hostinci se občerstvěte!“
Podotknout se taktéž sluší,
že družiny půlka naší,
uposlechla radu paní,
dřív než řkla své přikázání.
Když my s přízrakem mluvili,
oni už mok v hrdlo klopili.

Vzpomínám, co matka říkala,
když v kolébce mě houpala:

Chlapče můj, měj na paměti,
chceš-li pravým mužem být:
zasadit strom, zplodit syna,
a Střevíčnik jednou zřít.

IV.

Další metou Kalvárie,
těch květin co na srázech žije!
Každý výhled hodnotí
a vlaky nikdo nefotí.
A že jich tu pěkných pár jelo.
Nikoho to nemrzelo?
Kalvárii správně patří
navrch symbol křížů ze tří.
Na Labe tu s výšin shlíží,
k nebesům se špice blíží.
I za dne viděti ten shluk hvězd,
toť Cypripedium calceolus jest.
V jeho květu zjeven nám
velkého tvůrce boží plán.

Hyperklastry galaxií
šířek svých nesmírných norem
v Nature-u čtu, že seskupeny
Střevíčníky maje vzorem.

Jeho krása vyčíslena
konstantou je beta,
nejvyšším je číslem známým,
co spatřilo světa.

Rozkládá se napříč časem,
občas přizve souputníka,
sdílí chvíli světočáru,
host však brzy v dál utíká.

Neb lidské cesty konečné,
ne tak ta Pantoflíčku.
Slzu Kvítek uroní,
vzpomene při měsíčku?

V.

Výlet se ke konci chýlí,
bolest nohou zvolna sílí.
Naší cílovou rovinkou,
tou polabskou dědinkou,
jsou Převeliké Žernoseky.
Přejít je, toť dlouhé štreky.
Z posledních sil se každý plíží,
ke spáse – k nádraží vzhlíží.
Už je vidět! Záchrana!
Snad ne jen fata morgana!

Čekáme tu pouhou chvíli
a už vlak v zákrutě kvílí.
Nástupištěm plnou parou,
div, že nesmet dámu starou!
Co se děje? Jaký běs!
Měl tu stavět spoj ten přec!
Hrůza v očích mašinfýry,
brzdu mačká, co má síly.
Přesto stroj se řítí vpřed,
bezprostředně hrozí střet!

Ej ty brzdo vypadlá,
ty koso lidských stvolů!
Kolik jich jen vinou tvou
se sehlo k zemi dolů?

Už napínat vás nechci dále:
naživu jsou všichni stále
(k lítosti velké Blesku,
co to mohlo být za pecku!).
Zastavil až za perónem v dáli,
ale víc jsme si už ani nepřáli.
Babička ve dveřích stojí,
dolů na zem se skočit bojí.
Tu snesl Petr na bedrech z vlaku:
„Držte se, teta, pevně mého fraku!“

A jsouc neseni domů
ti se oddali snům a ti zas hrám,
však já s obavou jednou
se ještě musím svěřit vám.

Až na Bílé Stráně
vstoupíme za dalších deset let,
mužové zralí, plní sil,
však vlasy už budou šedivět.

Kolik pak pokusů zbývá,
než uzavřem života poutě
a popel našich mrtvých těl
spočine v loučky koutě?

Někteří možná zvolí si,
zetlíti tiše v hrobu,
na pomník nechat vytesat
Střevíčník pro výzdobu.

„A duše?“ ptáte se. Nevím,
neznám ten problém duší.
Jsou-li tu vůbec nějaké,
soudit mi nepřísluší.

Však k názoru kloním se tomu,
a tím myslím beze zbytku:
Kdo promarní života šanci
již nespatří tuto kytku.

Promiňte mi, velectění,
tuto formu vyprávění.
Leč snazší nežli Otázky
je maska lehké nadsázky.

Martin Gracián Chrysostom Doubek,
zastupující říšský prorektor