27. 3. 2010

Ač jsme se na zahajovací výlet vydali již poslední březnový víkend, panovalo v tu dobu pravé aprílové počasí – během dne se vystřídaly snad všechny meteorologické jevy, které existují.

Ačkoli sraz byl určen až na zbraslavském nádraží, beztak jsme všichni přijeli stejným vlakem a inzerované možnosti přijet autobusem nevyužil nakonec nikdo. Zbraslavské nádraží se nachází na samé hranici území hlavního města (ověřoval jsem to dodatečně v katastrální mapě), takže jsme matičku stověžatou opustili opravdu po několika desítkách kroků a narozdíl od loňského výletu jsme se vrátili na pražskou půdu až po skončení výletu.

Hned na začátek nás čekalo docela solidní stoupání – oni si ti zlotřilí Keltové z nějakého důvodu volili pro svá sídla nejen podivné názvy jako třeba oppidum, ale i umístění na kopci. Docela jsme se zapotili, jelikož po zimě jsme přece jen trochu zlenivěli. Již v průběhu stoupání jsme ovšem byli odměněni výhledy směrem ku Praze a zejména pak na stavbu nové spojky mezi dálnicemi plzeňskou a brněnskou. Na vrcholu bývalého hradiska je umístěna poučná cedule, ale připadala nám všem nějak příliš nudná a dlouhá, takže jsme se z ní v podstatě ani nic moc nedozvěděli, ale aspoň jsme se na vrcholu vyfotili a občerstvili.

Následoval sešup do údolí k jarovské zastávce (provázený opětovnými výhledy) a následně jsme se zase šplhali nahoru. Cestou nahoru na Zvolskou homoli jsme sice neměli k dispozici žádné výhledy, ale zato jsme potkali mloka skrvnitého, zřejmě právě po zimním spánku probuzeného, který si to kopcem čile a nebojácně štrádoval vzhůru (předhonili jsme ho, zas AŽ tak rychlý nebyl).

Na kopci nás čekala obec Zvole a v ní na návsi u rybníka konečně hospoda. V ní nutno velmi pochválit kuchaře – ono taky jsme byli pěkně vyhládlí, takže bychom asi snědli a pochválili cokoli, ale i tak; jen byly občas problémy s paní servírkou. Jednak nehovořila tak úplně česky a pak taky postupovala poněkud chaoticky, takže jídlo jsme objednávali na několikrát, asi tak čtyřikrát se poté přišla zeptat, co jsme to vlastně kdo chtěli (nejlépe to vystihl Honza, když pravil, že to nebude komplikovat a dá si radši guláš; rada nad zlato, jenže když oni měli guláše už jen poslední dvě porce!) a zcela bez problémů se neobešlo ani placení – ale každopádně to byla paní velmi milá a v podstatě to ničemu (a ani nikomu, kupodivu ani Michalovi) nevadilo.

Po dobrém obědě jsme se skutáleli zpátky dolů k Vltavě, konkrétně do Vraného nad Vltavou a po konzultaci možností dopravního spojení jsme prodloužili cestu ještě do Skochovic. Tady jsme nasedli na Posázavský Pacifik a vydali se na cestu zpět ku Praze, kterou nám docela zpříjemnila i milá paní průvodčí. My jsme se jí za to odměnili asistencí u úředního aktu vyloučení černého pasažéra z přepravy – role bodyguarda se ujal Filip a celkem se mu v této funkci dařilo, snad si to nebude chtít při příštích výletech zkoušet i na nás, poctivých platících. K tomuto aktu došlo v Modřanech a následně už jsme v různém množství vystupovali na různých zastávkách, až těm zbylým nezbylo než vystoupit, když jsme přijeli na hlavní nádraží, kde jsme definitivně s konečnou platností zakončili začátek sezony.

Honza K.

Závist

Map your trip with EveryTrail