Výhledy z Vraní skály

1.10.2006

Sraz proběhl tentokrát poněkud netradičně přímo na nástupišti metra v Nových Butovicích – odjezdové stání autobusů směrem na Beroun totiž není vůbec značeno, takže jsem usoudil, že než to nějak složitě popisovat, raději půjdeme společně. A skoro bych řekl, že jsem udělal dobře.
Cesta autobusem se vyznačovala zásadní pamětihodností, totiž tím, že vedla přímo kolem mého domu – což pochopitelně překonalo všechny ostatní přírodní úkazy, které jsme míjeli.
Po vystoupení v Kublově jsem nabádal všechny přítomné hladovce, ať si zajdou koupit něco k jídlu, jelikož později nebude příležitost, ale byl jsem hrubě odbyt se slovy, že v takovéto díře se stejně nedá nic koupit. Nechal jsem je svému osudu, neboť komu není rady, …
Hned zpočátku jsme dostali pořádně zabrat, protože jsme museli vylézt na vrch Velíz, který je sice v podstatě nenápadným vrškem, ale jakmile se člověk rozhodne, že na něj vyleze, už si ho pořádně všimne. A zapotí se. Bohužel na tom kopci není v podstatě nic k vidění. Ale je tam aspoň něco ke čtení, takže jsme se trošku mohli poučit o roli tohoto místa v pračeských dějinách.
Po cestě nahoru by měla zákonitě následovat cesta dolů – a takyže následovala. Chvíli jsme se procházeli lesem, chvíli mokli, chvíli hledali značku (Petr Šp. v tom byl tentokrát zcela nevinně, protože úhybný manévr značkařů byl obzvlášť zákeřný).
Cestou necestou jsme nakonec došli k myslivně Král, kde se seznámili pánové Tyrš a Fügner a později pak na základě této známosti vzniklo sokolské hnutí.
Vraní skála je pozoruhodná především tím, že se jí nevšimnete, dokud nejste přímo u ní. Pokud se odhodláte na ni opravdu vylézt (a ne všichni to ke své škodě udělali), budete odměněni nádherným rozhledem na okolní lesy. Kochali jsme se tak dlouho, že líní řízkofilové, kteří na nás čekali dole, to už nevydrželi a vyrazili vstříc jídlu. My jsme ovšem nahoře v pohodě posvačili, takže nás hlad tolik nehnal.
Následný zbytek cesty do Zdic se nesl především ve znamení peněžních výměn provozovaných mezi Filipem a Honzou, ale přes jejich rozsah (objemový i časový) se domnívám, že na tom nikdo nakonec nevydělal ani neprodělal.
Ve Zdicích se obě skupinky (řízkofilové a kochači) zase spojily, jak jinak, v hospodě u jídla. A nutno dodat, že zdejší pizzerie nabízí za přiměřené ceny opravdu celkem slušnou kvalitu.
Ve Zdicích není dohromady nic k vidění, snad s výjimkou koule na náměstí v kašně, žaludů (plody dubu, pozn. aut.), které po sobě házeli někteří účastníci, a pak také nádraží.
Jelikož se České dráhy celkem solidně při zpáteční cestě vyznamenávaly, raději jsem zvolil ústupové řešení, od účastníků se odpojil a jel navštívit svého tátu v nedalekém Králově Dvoře. Z těchto důvodů bohužel nemohu o dalším průběhu zpáteční cesty podat žádných zpráv.

Statistika:
Účast: 8 – HonzaK,PetrŠp,Michal,FilipTS,Jirka+HonzaIII,Zbyněk2,Martin
Trasa: 16 km – Kublov, po žluté Velíz – Král – Vraní skála – rozc.V potocích,po zelené rozc.Hřeben, po modré Zdice
Pamětihodnosti: dům našeho Honzy K. v Berouně a kostelík svatého Honzy K. (Jana Křtitele) na Velízu – oboje jen letmo bez návštěvy
Restaurace: Zdice:pizzerie La bella Italia-příjemno