Muzeum Berlova vápenka v Třemošnici (22. 6. 2013)

Tento výlet se tak nějak nesl ve znamení postupného vynořování a ztrácení jednotlivých účastníků. Na hlavním nádraží se nás nejprve sešlo sedm. Počasí slibovalo pěkný den, takže všude bylo spousta lidí, což mělo ten důsledek, že do vlaku jsme se vešli jen na stojáka – většinu míst k sezení zabrali cizinci mířící do Kutné Hory. Ještě cestou se naše skupinka rozrostla o osmého účastníka, a to Michala, který nastoupil v Libni. V Kutné Hoře se sice vlak výrazně uvolnil, ale to už do Čáslavi zbývalo jen pár minut cesty, takže jsme si pohodlí moc neužili. Po vystoupení v Čáslavi jsme přestoupili na lokálku směrem do Třemošnice. Na konci trasy na nás čekali další účastníci, a to Marek s Petrem a Petr Šp. s Honzou, kteří využili blízkosti bydlišť svých rodičů/tchýní/tchánů, odkud to měli do Třemošnice blíž než z Prahy.
Vzhledem k vzdálenosti Třemošnice od Prahy a taky vzhledem k trochu pozdějšímu začátku výletu jsme hned po příjezdu zamířili na oběd. Hotel na náměstí byl tak trochu v (nechtěném) retro stylu, ale na kvalitě jídel to nijak neubíralo a částečně to ubíralo na cenách.
Po obědě jsme se rozdělili na příznivce zmrzliny – ti si dali točenou ve stánku na náměstí – a výšek. Druzí jmenovaní (Michal a Petr Šp) využili toho, že se v místě zrovna konala nějaká hasičská akce a pokoušeli se vystoupat po hasičském žebříku, až kam to šlo a kam jim závrať dovolila.
Pak už jsme vyrazili na návštěvu zdejší historické vápenky. Muzeum je to sice poměrně malé, ale velmi milé, s velmi příjemnou paní průvodkyní, která vzala provoz muzea za svoji životní náplň, a i když patrně ve vápence nikdy nepracovala (provoz tam ostatně skončil už krátce po druhé světové válce), vyprávěla o všem s takovým zdravým nadšením a moc pěkně.
Od vápenky jsme se chtěli vydat malebnou cestou podle toku Doubravy směrem do Žlebů, ale přímou cestu nám zhatil drobný detail spočívající v tom, že od vápenky nevedla k Doubravě žádná cesta a prodírat se polem se nám opravdu moc nechtělo (přitom podle mapy musel chybět opravdu jen malý kousek cesty!). Nezbylo tedy než se vrátit zpět k vápence a vzít to kousek po silnici. Tyto navigační zmatky zřejmě způsobily, že jsme přišli o první tři účastníky naší výpravy, takže na hlavní část našeho pěšího pochodu jsme se vydali v devíti. Totiž vlastně v osmi, protože záhy nás ještě opustil jeden, který potřeboval stihnout dřívější vlak, než ten, který by se dal stihnout při cestě se zbytkem výpravy.
Cesta podle Doubravy do Žlebů je vpravdě kouzelná – ač je to cesta vlastně rovinatou krajinou, člověk si připadá jako někde u horského potoka a žádné širé lány vůkol nejsou vidět. Některé scenérie nás tak zaujaly, že jsme se museli vyfotit, takže můžete posoudit sami. Další věcí, která nás zaujala, byly třešně rostoucí na stromě kousek před Ždírcem nad Doubravou a následně také v samotném Ždírci nejprve stánek se zmrzlinou a poté i hospoda. V druhém jmenovaném zařízení se dva účastníci zdrželi díky nepříliš schopné obsluze trochu déle a vyrazili k cíli s odstupem za hlavní skupinou.
Na okraji Žlebů jsme zvolili ze dvou možných nástupních míst do vlaku zastávku na okraji obce a z časových důvodů jsme museli oželet cestu kolem zámku. To ovšem netušili dva „hospodoví“ opozdilci, kteří se sice v tu chvíli ocitli již na dohled, ale náš úhybný manévr nepostřehli a pokračovali po značce stále dál do centra, takže si chca nechca dali takový malý závod s časem, pokud chtěli ještě nastoupit na druhé žlebské zastávce do téhož vlaku jako zbytek. Nakonec to vše šťastně dopadlo a všichni jsme se šťastně shledali v malém motoráčku, společně odjeli do Čáslavi a následně pak zase rychlíkem do Prahy. Tentokrát jsme měli před kutnohorskými návštěvníky výhodu, neboť jsme jim už předem zasedli ve vlaku místa, takže už to tentokrát šlo vsedě.

Účastníci: Pavel, Martin + Honza K., Jenda, Libor, Dan, Petr, Marek + Petr, Michal, Petr Šp. + Honza

Honza K.