Výlet na Točník

24.8.2002

Vlahé sobotní ráno nás přivítalo na Smíchovském nádraží, a to v počtu šesti kusů, tak akorát na slevu od ČD. Ono sice bylo po povodních a dráhy prodávaly všechny jízdenky za zákaznické jízdné, ale přece proč platit málo, když lze platit ještě méně, ne? Nakonec byla tato myšlenka stokrát blahořečena, neboť vlak byl přeplněný k prasknutí, takže lidé by bývali seděli i na střeše jako v Indii, kdyby ovšem trať na Plzeň nebyla elektrifikovaná. A v takových podmínkách platit byť jen korunu navíc by byl přímo zločin!!!

Zkušený zákazník ČD Michal se sice pokusil o uvolnění místa v jednom vagónu varovným výkřikem, že má vysoce nakažlivou formu tuberkulózy, ale narazil na otrlost ostatních cestujících. Jeden pán dokonce poznamenal, že to má taky, a na důkaz, že už mu je všechno jedno, při jízdě málem vypadl ze dveří. A tak jsme nejméně polovinu cesty do Zdic prostáli každý jen na jedné noze, a to ještě většinou ne na vlastní.

Vystoupivše ve Zdicích, vydali jsme se po krátkém obžerstvení směrem na Točník. Cesta nejdříve vedla po modré značce. Ta si však s námi celou dobu hrála na schovávanou, takže se nám podařilo několikrát docela kvalitně sejít z cesty. Vina za to rozhodně padá na naprosto nepodrobnou mapu 1:100 000 a dále na místní Klub českých turistů, který zřejmě namísto značení cest chodí do hospod a pak značí patníky všelijak jinak, jen ne modrou… Tímto chci rezolutně odmítnout jakékoliv vyřčené i nevyřčené kacířské myšlenky ohledně mé nekompetentnosti coby navigátora. Pokud jsme si někdy mojí vinou trochu zašli, bylo to ryze účelově :o)

Při takových zacházkách jsme totiž zažívali vysoce romantické zážitky. Stačí zmínit cestu mezi poli při neuvěřitelně pražícím slunci, několik žahnutí nepřátelskými kopřivami či pár štípanců naopak až příliš přátelskými komáry. K dosažení extáze nám už jen chyběla návštěva hospody, která však nikde po cestě nebyla, a když byla, tak zavřená. – Jako v případě nálevny v obci Hředle, která zároveň slouží i jako úřadovna místního zastupitelstva. Nu což, zastupitelé zřejmě schůzovali v jiné hosp…totiž zasedací místnosti. Na druhou stranu, je to nepříliš častý příklad, kdy politici chodí mezi běžné lidi…

Naprosto vyprahlí jsme tak vzali občerstvovnu na Točníku čelním útokem. Nicméně oni zteč odrazili naprosto nedostatečnou nabídkou jídel. Tak jsme se jen napili a započali prohlídku hradu. Focení nádvoří, paláce a točitých schodišť však brzy vzalo za své, když naši fotografové objevili zajímavější objekt v jednom z místních návštěvníků. Původně jsem se chtěl prostřednictvím tohoto textu od té bandy fotících úchylů distancovat, ale nakonec musím uznat, že onen „nositel žlutého trička“ byl skutečně vysoce fotogenický 🙂

Seznamovací hru jsme dnes nakonec nehráli, protože jsme se toho o sobě po cestě na hrad dozvěděli více než dost, takže se z toho ještě doteď psychicky vzpamatováváme a přemýšlíme, jestli s těmi ostatními šílenci a devianty ještě někdy na výlet vůbec jet.

Po návštěvě hradu jsme zapustili v místní restauraci, kde konečně měli taky něco k snědku (původně jsme uvažovali, že když nikde nic k jídlu nebude, upečeme hradní medvědy, co je na Točníku chovají). Kromě konzumace jsme se také věnovali něčemu, co se běžně v hospodách tedy skutečně nedělá – hádejte čemu. No, raději nebudu vycházet vstříc něčí zvrhlé představivosti. Řešili jsme totiž goniometrické a logaritmické rovnice, protože Jirka měl dělat zkoušku z matematiky. Dlužno dodat, že jsme nic nevyřešili, a proto příště radši nic takového nenoste, ledaže byste studovali vinařství nebo vysokou pivní.

Poslední etapa výletu nás vedla (opět s malou zacházkou kolem jedné kozy a nebezpečně vypadajícího býka, který se zdál být fascinován mým červeným tričkem) na zastávku v Praskolesích. Hodinku čekání do příjezdu vlaku jsme si krátili hraním karet na nástupišti a jejich následným sbíráním po celém okolí, kdykoliv kolem projel nákladní vlak. Někteří dokonce propadli beznaději, že osobní vlak už nepojede žádný a jali se lehat a sedat na koleje, aby zastavili cokoliv co pojede. Bohužel v tu dobu zrovna nejelo vůbec nic a tak vám nemůžeme nabídnout žádné akční záběry…

Co dodat? Do Prahy jsme dojeli výjimečně trochu později, než obvykle. Nicméně v plném počtu, plni zážitků a (jak doufám) masochistického odhodlání, že příště pojedeme zas. Tímto chci poděkovat všem zúčastněným – organizátorovi Michalovi, a dále Adamovi, Honzovi, Jirkovi a Michalovi2.

Slávek2