Za prezidentem Benešem do Sezimova Ústí

2.9.2006

Těžko říct, jaké okolnosti to byly, ale každopádně způsobily, že jsme se sešli na hlavním nádraží pouze v počtu čtyř, což je minimálně pro letošek nejnižší účast. Rekordů se na tom výletě nastřádalo následně ještě několik – třeba poměrně dlouhá cesta vlakem, přes sto kilometrů (další ještě přijdou). Vlak byl navíc bohužel docela plný, takže jsme museli celou cestu stát, ale neřekl bych, že to někomu obzvlášť vadilo. Kupříkladu Marek si toho možná ani vůbec nepovšiml, protože byl zcela zaujat skládáním hlavolamu, který mu podle podstrčil Filip.
V Plané nad Lužnicí jsme nejprve doplnili zásoby na cestu a vyrazili společně po modré značce nejdřív podle hlavní silnice Praha-Tábor a po (takřka nekonečné) chvíli jsme odbočili na cestičku vedoucí podle Lužnice. Cestou jsme potkali toho dne první smrtelně nebezpečnou věc – jez Soukeník. Nicméně jsme šli pěšky a nejeli lodí, takže jsme to přežili a pokračovali dál do Sezimova Ústí.
Na břehu Lužnice se rovněž nachází park, v němž je umístěn hrob prezidenta Beneše a jeho manželky a také malý památník. Ten se otvírá pouze několikrát do roka, nicméně náš výlet byl naplánován na den předcházející výročí úmrtí druhého československého prezidenta, takže byl otevřen.
Pod dojmem politických osudů pana prezidenta jsme se rozhodli v Sezimově Ústí změnit barvu a vyrazili vzhůru po červené. Po chvíli stoupání jsme dorazili do místní části Tábora zvané Větrovy, kde se na kopci nachází rozhledna Hýlačka. Stavba rozhledny je sice moc pěkná, ale rozhled je tam v podstatě skoro stejný, jako jsme viděli na kopci pod rozhlednou, takže jsme usoudili, že těch deset korun za vstupné bylo tak akorát.
Cestou z rozhledny zpět do údolí Lužnice jsme potkali druhou smrtelně nebezpečnou věc – vraní oko čtyřlisté (mám ho sice i na fotce, ale co když jsem se nějak splet a ještě by to někdo poznal, takže vraní oko nezveřejňuju). Tomuto smrtelnému nebezpečí jsme se rovněž vyhnuli, a to tak, že jsme vraní oko nekonzumovali. Po dalších pár kilometrech cesty bahnem (na modré bylo sucho) jsme došli k městu Táboru, kde jsme zapadli do jedné z prvních hospod, které jsme potkali – a jak se ukázalo, udělali jsme dobře. Nejdřív jsme se dozvěděli, že když teda chceme něco k jídlu všichni čtyři, tak se číšník uvolí zavolat z domova kuchaře, aby nám to uvařil. Pak nám bylo sděleno, že místo smaženého hermelínu můžeme dostat jedině smažený Eidam, protože hermelín došel. Do třetice jsme se dozvěděli, že je možno zavolat zase někomu, kdo by ten hermelín přivezl, takže bude hermelín. Seděli jsme v poklídku na zahrádce a počasí bylo pěkné, takže nám to více než hodinové čekání (taky rekord?) vlastně ani nevadilo. Po večeři jsme vyrazili na prohlídku Tábora a pak k nádraží.
Tady jsem si uříznul pěknou ostudu, protože můj řádně přelepený jízdní řád se správnými informacemi v důsledku určité (mo)mentální poruchy vydal nesprávný údaj o době odjezdu vlaku. Resp. ten údaj byl správný, ale nevztahoval se k Táboru, ale k Veselí nad Lužnicí. Vše se nicméně v dobré obrátilo, protože jsme měli díky tomu aspoň příležitost vychutnat si západ slunce do táborského rybníka Jordán (nejstarší údolní nádrž ve Střední Evropě). A po příjezdu do Prahy jsme zaznamenali další rekord – doposud nejpozdnější příjezd z výletu.

Statistika:
Účast: 4 – HonzaK, FilipTS, Marek, Martin
Trasa: 17 km – Planá nad Lužnicí, po modré Sezimovo Ústí, po červené Tábor
Pamětihodnosti: památník a hrob prezidenta Beneše, rozhledna Hýlačka
Restaurace: Tábor:Na Bečvárně-hodný číšník je na to k večeru sám