Po stopách praotce Čecha na Říp

(19. 9. 2009)

Poté, co jsme předchozí měsíc zdolali Blaník, vyrazili jsme na další památnou českou horu – na Říp. Cesta vlakem z Prahy do Vraňan nám utekla celkem bez nějakých zvláštních příhod. Vraňany jsou malá vesnička v Polabské nížině poblíž Mělníka, u níž se nachází poměrně velké nádraží, kde z hlavní tratě Praha – Drážďany odbočují dvě lokálky. Po jedné z nich jsme se také motoráčkem vydali, popojeli jsme ovšem jen jednu stanici do Horních Beřkovic apk jsme zase vystoupili. Výlet jsme tak zahájili v Severočeském kraji, pod nějž již tato podřipská obec spadá. Hned vedle zdejšího nádraží se nachází psychiatrická léčebna, takže jsme po vystoupení z vlaku raději rychle vyrazili směrem k hoře a nechali se zdržet jen přívětivým štěnětem labradora – krásný životem nezkažený tvor, který se ke každému lísal a ke každému se s nadšením hrnul…

Pokud jde o pamětihodnosti, které jsme cestou potkali, nutno zmínit jednak ovocnou alej nad obcí Ctiněves, v níž se nacházelo, co kdo ráčil – hrušky, švestky, jablka, kešky… jo, pardon, to už jsem mimo zmiňovanou alej. Cestou na Říp se totiž nachází jedna obzvláště vydařená keška u Podřipské studánky, která rozhodně stála za malou odbočku.

Ovšem hned potom už nás čekal výstup nahoru na horu (já vím, že je to otřepaná slovní hříčka, ale když ono se tomu nedá odolat). Ač již byl astronomicky skoro podzim, slunce pálilo jako uprostřed léta, takže jsme se řádně zpotili. Odpočinek jsme mohli zamaskovat kocháním se z první řípské vyhlídky (pražské) – rozhled z Řípu je prostě jedinečný, i když bylo trošičku opar, stejně bylo vidět do daleké dáli. Prahu jsme ovšem bohužel neviděli kvůli onomu oparu.

Kiosk s občerstvením přímo na vrcholu je poněkud diskutabilní kvality – ceny vysoké, kvalita nevalná, fronta dlouhá, obsluha nevrlá. Ze všech těchto uvedených důvodů jsme jeho podrobnější návštěvu zamítli a vydali se návštěvu rotundy sv. Jiří. Rotundička je mrňavá, takže prohlídka by mohla být opravdu kratičká, nebýt něco toho výkladu, který jsme si rádi poslechli (a taky se trochu ochladili uvnitř).

Od rotundy jsme vyrazili směrem ke druhé řípské vyhlídce (roudnické), kde bylo nejobtížnější úlohou v krajině pořádně vysledovat Labe, které si při pohledu z Řípu trochu hraje na schovávanou, navíc se docela překvapivě klikatí, takže vysledovat přesně jeho tok, je docela záhul.

Poslední, třetí, vyhlídka, jménem mělnická už tak úžasná není, označil bych ji za nejslabší, hlavně kvůli tomu, že v poslední době docela zarůstá stromy.

Cestou dolů z Řípu se začala docela ozývat hlad, a to v mnohých účastnících, takže jsme chutě seběhli dolů (alej od Řípu směrem ke Krabčiccím je bohužel bezovocná, ale i tak nádherná) a zasedli k trochu opožděnému obědu ve zdejší restauraci. Pokud jde o jídelníček, bylo tu trochu vyjedeno, ale to, co bylo, tak bylo velmi obstojné.

Z Krabčic už bylo coby kamenem (naněkolikrát) dohodil (a zbytek dojel na kole) do Roudnice nad Labem, kam jsme příjemně unaveni dorazili a svěřili své osudy do rukou Českých drah, které nás dovezli zpět na výchozí bod – Masarykovo nádraží.