Ve stopách praotce Čecha

26.10.2002

Ranní počasí před srazem na výlet bylo vyloženě nepřátelské – lilo jako z metra. I vzhledem k pokračujícím takřka již zimním teplotám bylo vcelku reálné, že na výlet nakonec dorazí tak málo lidí, že se konat nebude. Dostavilo se však dvojí příjemné překvapení – jednak zmoudřilo počasí a nakonec tak nastal krásný podzimní den a jednak přišlo celkem šest statečných, takže výlet se mohl konat.

Nejdříve to vypadalo, že ani v tak komorním počtu se nevejdeme do autobusu, ale vše dobře dopadlo a po 40 minutách jízdy jsme vystoupili kousek od Řípu, v obci Straškov-Vodochody. Odtud vedla cesta do Vražkova a pak po žluté k úpatí Řípu. Stromy hýřily nádhernými podzimními barvami a jasné nebe umožňovalo skvělý výhled široko daleko, a to už dávno předtím, než jsme dorazili na vrcholek. Zkrátka – super podzimní romantika, jen kdyby tolik nefoukalo.

Závěrečný výšlap nahoru na horu, vedoucí po červené, byl skutečně pro silné nervy. Ještě že jsme si po cestě dali přestávku, aby mne stačil doběhnout můj dech. Za prožité utrpení jsme však byli odměněni krásným výhledem z Pražské vyhlídky. U kostelíka sv.Jiří (ve výšce 455,5 m.n.m.) jsme se pak seznámili s místní kočičí zvířenou a následně absolvovali prohlídku kostelíka i s odborným výkladem. Výkon paní průvodkyně byl skutečně obdivuhodný. Její výklad vyvolával silné podezření, že má v sobě zabudovaný nějaký audiopřehrávač. Pamatovala si totiž až takové detaily, že by snad dokázala odpovědět i na otázku, kolik zubů měl každý z koňů, co táhl spřežení se základním kamenem Národního divadla (který zde na Řípu mimochodem r.1868 skutečně vylomili).

Po potravě duševní následovala potrava fyzická (tzn. přestávka na občerstvení). Honza nám přitom představil svůj lék na chladné a větrné počasí – jakousi švestkovou limonádu z Vizovic. Už si nepamatuji, kolik že měla procent, ale účinkovala stoprocentně 🙂 Ještě jsme obhlédli místo, kde byl vylomen ten základní kámen pro Národní Divadlo (tzv. Roudnická vyhlídka) a pak už hurá zapustit někam do tepla.

Vhodné místečko jsme našli v Krabčicích, kde jsme ve vcelku útulné restauraci s širokým výběrem jídel spořádali co se dalo (on měl ten Čech pravdu – skutečně je to země mlékem a strdím oplývající – jenom to bohužel není zadarmo!!!). Z Krabčic následně vedla cesta lesem. Tuto část našeho putování zpestřoval všem David svými urputnými pokusy vyslovit některé české a anglické jazykolamy (no nic, i snaha se počítá :-). Skončilo to ale nakonec spíše jejich jazykově-historickou analýzou. Bylo totiž nutno objasnit, kdo to byl král Nabuchodonozor a co to znamená rozprostovlasatit se („Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora, či nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora?“).

To už jsme ale dorazili do Roudnice, kde se Adam s Honzou vydali obdivovat místní moderní architekturu, zatímco ostatní zamířili na náměstí obhlédnout centrum. Všichni se pak sešli zpět na nádraží. To mimochodem vypadalo v dosti dezolátním stavu, protože jeho dolní část navštívila nedávná povodeň. Vlaky však naštěstí jezdily, takže do Prahy jsme dorazili bez problémů někdy kolem čtvrt na sedm večer.

Toť takřka vše k výletu ve stopách praotce Čecha. Abych to tak zhodnotil, i přes tu počáteční nepřízeň počasí z toho nakonec bylo velmi příjemné a pohodové putování. To, že takovým bylo, je rozhodně zásluha všech jeho účastníků – to jest Honzy, Adama, Luďka, Jirky a Davida. Všechny zdraví a na další výlet se těší šestý účastník a dnešní „führer“ v jedné osobě

Slávek2

STATISTIKA
Počet výletníků: 6
Počet přeživších: 6
Oběti: jedna flaška vizovické slivky
Plánované oběti: kočičí obyvatelé Řípu (nakonec je ale zastoupily kuřecí medailonky a jiné dobroty v restauraci v Krabčicích)
Ušlých kilometrů: 11
Navštívených hospod, restaurací aj. podniků: 1