Svatojánské proudy

18.6.2005

Výlet jsme poněkud netradičně zahájili cestou autobusem číslo 390 ze Smíchovského nádraží směrem na Slapy. I tento neobvyklý úkol jsme ovšem zvládli a nakonec vystoupili všichni v pořádku na stejné autobusové zastávce. A tady nastal první zádrhel. Autobusová zastávka totiž byla zakreslena v mapě někde úplně jinde, než ve skutečnosti byla, takže nastal problém kudy vyrazit. Díky mému vrozenému orientačnímu smyslu jsme ovšem vyrazili hned napoprvé správným směrem a po chvíli se napojili na červenou značku. Po ní ovšem vyrazil jako první Petr Šp., což se ukázalo být velmi neprozíravým. Značka neznačka pochodoval stále rovně, až dorazil k hladině Slapské přehrady, kde se přece jen (nemaje plavky) zarazil. Po krátké poradě jsme se pokusili najít zkratku ke ztracené značce (přece se nebudeme vracet, nejsme žádný mejdla, ne?) a po krátkém (jak pro koho) okruhu lesem jsme dorazili zpátky na místo, kde jsme se na značku napojovali před chvílí. Tentokrát jsem nenechal nic náhodě a vyrazil dopředu sám, takže jsem úhybný manévr značkařů včas podchytil a po chvíli jsme dorazili k první pamětihodnosti na cestě – kapličce Na Rovínku. Kdysi se nacházela vysoko nad tokem Vltavy (podle mapy hloubka přehrady v těchto místech činí 50 m), dneska je ovšem takřka u hladiny. Nicméně výhled po slapské přehradě tu zůstal nádherný – při troše představivosti si člověk mohl připadat jako u moře. Po značce jsme vyrazili dále, až jsme došli k místu, kde podle mapy měla být autobusová zastávka (a opravdu tam žádná nebyla) a vyrazili po silnici ke hrázi přehrady. Protože se schylovalo k poledni a některým účastníkům také k hladu, zapadli jsme do celkem příjemné výletní hospody, kde nás obsloužili až překvapivě rychle a během třičtvrtěhodiny jsme už byli po obědě a vyrazili k hlavnímu cíli naší cesty – stezce nad Vltavským údolím. Nyní je zde hladina štěchovické přehrady, ale dříve tu byly Svatojánské proudy – nebezpečné místo pro voraře a ostatní plavidla, které je známé i ze Smetanovy Vltavy. I bez svatojánských proudů ovšem zůstalo vltavské údolí v těchto místech překrásné. I když byla cesta poměrně náročná, všem se určitě líbila. Stezka šplhá po skalách nahoru a dolů na několika místech musel být dokonce vybudován krátký tunel. Míst s nádherným výhledem je na cestě nepočítaně, samá krásná panoramata.

Stezka končí ve Štěchovicích, kde jsme se zastavili pouze na zmrzlinu a vyrazili do sousedního sázavského údolí na vlak do Pikovic (nádraží se ovšem jmenuje Petrov u Prahy). Část účastníků vyrazila rovnou do Prahy, druhá část se rozhodla obnovit síly v restauraci v Pikovicích a počkat na další vlak.