30. 4. 2005

Tradice jsou tu od toho, aby se bouraly, a tak jsem se rozhodl zahájení letošní sezóny přesunout z Šáreckého údolí do údolí Prokopského. K bourání tradice se sešlo celkem 9 účastníků -a to nejen těch, kteří už krásy této části Prahy znali, ale i těch, kteří si doposud mysleli, že uprostřed Prahy nemá cenu žádnou přírodu hledat. Ti druzí byli určitě příjemně překvapeni. Přesně podle propozic jsme vyrazili cestou necestou, ze začátku spíše necestou než cestou, a protože jsme neměli stanoven žádný pevný cíl, snaha některých, aby mi nabourali plán, se zcela míjela účinkem, protože prostě nebylo co bourat.

Jediná slabina zdejších krás spočívá v tom, že jakékoli rozhledy a vyhlídky vedou směrem k pražským sídlištím a podobným atrakcím – jedním z největších zážitků byl pohled na barrandovský byt dřívepremiéra Grosse (zrovna kolem poledního, copak asi Šárka vařila Standovi k obědu?) a metrotubus mezi Hůrkou a Lužinami.

Pokusili jsme se navštívit také záchrannou stanici pro divoká zvířata v Jinonicích, ale majitelka nás stačila vyhnat dřív, než mohla zjistit, zda tam někteří z nás opravdu náhodou nepatří.
Nakonec jsme dorazili do Hlubočep, kde jsme zapadli do plné hospody, která se posléze začala vyprazdňovat jednak co do jídla (od několika druhů jsme snědli poslední porce), ale také co do návštěvníků – zřejmě nehodlali sdílet jeden podnik s takovými individui, jako jsme my.

Povzbuzeni několika pivy (jak kdo, já jo) jsme dospěli k závěru, že ještě nemá smysl končit a vydali jsme se znovu do Prokopáku, tentokrát trochu jinou cestou a skončili jsme v Nových Butovicích. Výlet jsme poněkud netradičně zakončili v nedávno otevřeném místním supermarketu, konkrétně u akvária s mořskými rybičkami – umístěného coby lákadlo na návštěvníky. Na nás to ovšem neplatilo, protože jsme se pokochali rybičkami a zase šli na metro. Jestli se dělo něco ještě v metru nebo později, nemohu tušit – na rozdíl od ostatních jsem nasednul přímo na autobus.