Osvícený výlet do Příbrami (9. 6. 2012)
Předpověď počasí byla poněkud chmurná, pokud jde o globální poměry, nicméně model Aladin naznačoval, že v oblasti Středních Čech okolo Příbrami by nemuselo pršet moc anebo dokonce vůbec, takže se nás na místě srazu setkalo celkem šest statečných, přesto však vybavených ochrannými pomůckami proti dešti.
Vlakové nádraží v Příbrami se nachází víceméně v centru města, takže nám chvíli trvalo, než jsme došlo na okraj tohoto hornického města. Trvalo nám to dokonce až do té míry dlouho, že nás ještě ve městě zastihla doba oběda, takže jsme výlet v podstatě skoro započali obědem. Od hospůdky Březohorka nás ještě čekal kus cesty městem, navíc mimo značené turistické cesty, ovšem přes Martinovy neustálé proklamace o tom, že jsme zabloudili, se tak nestalo a po nejkratší spojnici jsme městem přešli od jedné turistické značky ke druhé. Když jsme došli na modrou, orientační problémy odpadly.
Poprvé jsme turistické značení opustili už kousek za Příbramí za účelem malé odbočky k Tondově skále, kde se nachází jednak keška a jednak výhled na město Příbram. Jelikož se jednalo jen o malou odbočku a jiná vyhlídka se ten den už nečekala, tak myslím nikdo té odbočky nelitoval (rozhodně aspoň neprotestoval na místě).
Po chvíli jsme byli opět nuceni ze značky sejít, neboť hlavní cíl našeho výletu – Památník Vojna Lešetice – se prostě nachází mimo turistické trasy. Jde o muzeum zbudované v místě bývalého komunistického lágru z padesátých let, kde bylo zrekonstruováno několik objektů do původní podoby. Prohlídka byla taková trochu syrová, ale určitě stála za to – co člověk nevidí na vlastní oči, to si prostě nedovede představit. A pokud byste se ptali, jako souvisí komunistický lágr s letošním tématem výletů, odpovědí je, že zdejší vězni pracovali převážně v blízkých uranových dolech.
Od památníku jsme se vydali další zkratkou mimo turistické cesty, až jsme došli do obce s názvem Lazsko, což prosím není žádný polský název. Kousek odtud jsme znovu nalezli modrou značku, ale po pár stech metrů jsme jí zase pohrdli. V mé starší mapě vedla značka mimo silnici až do Tochovic, od jejího vydání však byla přesunuta a vedla po silnici na náš vkus neúměrně dlouho. Uspořádali jsme proto demokratické referendum, zda půjdeme po silnici anebo se pokusíme sledovat staré značení a nakonec jsme celkem jasně zvolili dobrodružnější variantu s hledáním staré značky. Byli jsme ovšem zklamáni, protože dobrodružství se nekonalo, bylo to krásná cesta mezi poli a následně lesem a dost dobře nechápu, proč byla vlastně značkaři opuštěna. Na okraji Tochovic jsme zase přišli na značku, společně s ní prošli městem a definitivně jsme značku opustili až u zdejšího nádraží, neboť jsme odbočili na nástupiště a po chvíli čekání nastoupili do vlaku. Některé účastníky ve vlaku zaujal jízdenkový samoobslužný automat, jiní se jali večeřet (nebo svačit?) a konečně poslední skupina účastníka prostě únavou usnula.

Účastníci: Marek + Petr, Honza N., Jirka, Martin + Honza K.