17. 10. 2009 Po stopách Horymíra do Neumětel

Letošnímu poslednímu výletu počasí dost výrazně nepřálo. Celý týden byla zima, z nebe padala voda v různých podobách a nejinak tomu bylo i v sobotu. Našlo se proto jen šest odvážlivců (včetně mé maličkosti), kteří se rozhodli nedbat rozmarů počasí a tolik toužili spatřit Šemíkův pomník, že na výlet přece jen vyrazili.
Cestu jsme zahájili na nádraží v Lochovicích a zmíněnou obec jsme si velmi důkladně prohlédli, neboť jsme navštívili nejprve obchod Coop a poté kešku v parku zdejšího exzámku, kam jsme zamířili ne úplně nejkratší cestou.
K Neumětelům jsme vyrazili po silnici (jinak to bohužel nešlo), a tak jsme cestou nic zajímavého neviděli ani nepotkali. Neumětely jsou celkem nevýznamná vesnička, která by nikoho k návštěvě nelákala, nebýt pověsti o Horymírovi a Šemíkovi. Podle některých zdrojů je vladyka Horymír skutečnou historickou postavou – myslet si o tom můžeme, co chceme, skutečností je, že Horymírův hrob v Neumětelích nemají, zato Šemíkův ano. Takže možná Horymír nežil, ale určitě měl koně Šemíka.
U hrobu jsme pořídili skupinové foto a následně posvačili z vlastních zásob (např. řízky). Přímo na návsi u pomníku žádná keška není, nachází se za vsí u rybníka, kam jsme se vypravili, ale v různé vzdálenosti před ní jsme nakonec postupně odpadali pro nepřízeň terénu. Nicméně někteří dorazili opravdu až přímo k ní. Když už jsme se jali Neumětely opouštět, byli jsme ještě zdrženi návštěvou restaurace. V Neumětelích mají dvě – jedna se jmenuje U Horymíra, druhá U Šemíka (jak nápadité, že?). Ta prvně jmenovaná měla zavřeno, ta druhá nikoli; nutno doznat, že nás příjemně překvapila, a to kvalitou všeho (obsluhy, ovzduší, polévky aj.)
Za Neumětely nás čekal výstup na Housinu, což je vrch zdánlivě nenápadný, ale zapotili jsme se tedy pekelně. Housina se možná jmenuje proto, že se na ní leze pěkně husím pochodem jeden za druhým, a to funíce jako husy (Co prosím? Že husy nefuní? Ale jděte!). Následně nás čekalo ještě několik skopečků a dokopečků, ale žádný už nedosáhl housinské kvality. Jeden dokopeček jsme navštívili bezprostředně na jeho pleši za účelem nalezení kešky – a byl to ten dokopeček před úplně posledním skopečkem do Zdic.
Zdice nás uvítaly celkem nepěknou mlhou, kouřem, jezdícími nákladními auty a především nejúpornějšími srážkami za celý výlet (to se myslí shůry padající voda; zas tak husté to nebylo, abychom do sebe vzájemně vráželi). Proto jsme s úlevou a rádi zapadli do zdejší pizzerie na náměstí, kterou jsme vyzkoušeli už přibližně před třemi roky při výletu na Vraní skálu. Kvalita zůstala nezměněna (= je dobrá).
Po večeři jsme zkontrolovali, zda mají ve Zdicích na svém místě (= v kašně) kouli, kterou jsme už taky obdivovali posledně. Pak už jsme vyrazili směrem na vlak, o kteréžto cestě nemohu již podat bližších zpráv, neboť jsem se oddělil a vydal se k domovu s ohledem na blízkost svého domácího krbu jiným dopravním prostředkem (místním autobusem).