Muzeum másla v Máslovicích (23. 3. 2013)
Jaro se letos nějak nechtělo probudit, takže k zahájení sezony jsme se všichni sešli ještě navlečeni do různých zimních kusů oblečení – naštěstí zrovna v den výletu se počasí aspoň trochu umoudřilo, i když zima byla, aspoň svítilo sluníčko, a tak se to dalo snést. I přes nepřízeň počasí se nás sešlo docela dost, asi se už nechtělo nikomu sedět doma.
Úvodní cesta vlakem byla tentokrát jen kratičká, sotva jsme přejeli hranice Prahy, už jsme vystupovali v Roztokách. I přesto jsme se cestou stačili trochu rozmnožit (díky dalším účastníkům přistupujícím na různých dalších zastávkách). Z nádraží nás čekala nejprve krátká procházka k přívozu, na ten jsme museli chvilku čekat – ovšem cesta přívozem je taková atrakce (aspoň pro mne), na kterou se vždycky vyplatí chvíli si počkat. Na druhé straně na nás čekal poslední zbytek účastníků, kteří to sem měli z Bohnic blíž pěšky po druhém břehu Vltavy než vlakem.
Cesta nám příjemně ubíhala, dokonce jsme bez zájmu minuli dvě hospody – jedna nás odradila vysokými cenami, druhá pak zase tím, že se v ní nevařilo. Terén byl vskutku zcela nenáročný, je to po směru proudu Vltavy, takže vlastně z kopce, i když jen trošičku. To ovšem platilo jen do doby, než jsme dorazili k dalšímu přívozu v Máslovicích, neboť vlastní obec s hlavním cílem naší výpravy se nachází nahoře ve svahu. Když jsme vyfuněli nahoru, zjistili jsme jednak to, že ani tady není žádná použitelná hospoda (tentokrát nás odradila tím, že bylo zavřeno), a tak jsme zamířili za kulturou do zdejšího malého muzea másla. Muzeum másla vypadá na první pohled jako blbost – no, taky to trochu blbost je, ale ztracený čas to určitě nebyl, zvláště když jsme si všechny stroje a přístroje určené k výrobě másla mohli osahat na vlastní kůži, zatočit si s nimi, takže techničtí hračičkové se mohli zatetelit blahem. Na konec prohlídky někteří nemohli odolat lákavé nabídce medoviny, vyráběné jen kousek od muzea v údolí. Od muzea jsme vyrazili nejprve k výhledu na skalce nad vltavským údolím. Sluníčko zrovna pěkně svítilo, takže výhled byl opravdu krásný – jediná vada vyhlídky spočívala v tom, že z ní nevedla rozumná přímá cesta dolů do údolí. Nakonec Petr Šp. přece jen jakousi cestu dolů objevil – dle mého náhledu v podstatě krásnou pohodlnou pěšinu, někteří další účastníci však úplně tento můj náhled na věc nesdíleli, zřejmě nemají takové kamzičí choutky jako já.
Pak už naše cesta vedla zase jen po rovince podle Vltavy až do Kralup nad Vltavou, kde jsme si zase mohli užít romantického průchodu urbanizovanou průmyslovou oblastí, všude samé pěkné vedení, trubky a podobné věci – no, nádhera! Ve městě jsme pak konečně nalezli funkční hospodu, která nás všechny příjemně překvapila. Za velmi lidové ceny tu podávali chutné a bohaté porce – nic honosného, ale žádné významnější defekty na kráse jsme nestačili odhalit. Odtud už to na nádraží bylo jen skok a kousek, takže jsme se vydali zpět ku Praze a postupně jsme se trousili na různé směry.
Účastníci: Honza+Jirka, Marek+Petr, Petr Šp. + Honza, Honza S., Michal, Nathan, Cyril, Vráťa, Honza K.

Honza K.