Za Františkem Palackým do Lobkovic (30. 4. 2011)

Na místě „hlavního“ srazu na hlavním nádraží se tentokrát sešla ani ne polovina z celkového počtu účastníků výletu, a sice pouze čtyři. Stejný počet totiž nastoupil do vlaku už ve Vršovicích a naštěstí byli natolik uvědomělí, že nám drželi místa. Devátý účastník – Petr K. – nás po stíhací jízdě nakonec dohnal až v Neratovicích, kam dorazil autem.

Město Neratovice rozhodně nepatří k nějakým perlám historické architektury – v zásadě by se dalo označit jako sídliště u fabriky (tj. u Spolany). Z oficiálního webu města vyplývá, že ještě počátkem 19. století měly Neratovice pouhých deset čísel a začaly se rozrůstat až poté, co do byla do města přivedena železniční trať. V té době spadaly pod blízké Lobkovice, zatímco dnes je tomu naopak. Právě zmíněné Lobkovice byly hlavním cílem našeho výletu, neb tu je na hřbitově u místního kostela pohřben František Palacký. Hřbitov je sice nepřístupný, ale klíče jsou k dispozici v jednom z blízkých domků, kam pro ně ochotně Martin zaběhl, a tak jsme mohli hrob Otce národů spatřit na vlastní oči a udělat u něj tradiční společnou fotku.

Trochu nechronologicky bych měl na tomto místě přece jen v zájmu zachování historické pravdy zmínit, že hřbitov jsme nejprve přešli, ale už po pár stech metrech mi naštěstí začalo připadat podezřelé, že jsme hrobku dosud neminuli, a tak jsme kousek vraceli, naštěstí ne moc velký.

Na konci Lobkovic se nachází malý zámeček, bohužel v současnosti nepřístupný a asi i neobývaný. Další naše cesta pak už byla v podstatě jen příjemnou procházkou kolem Labe. Po poledni jsme dorazili do Kostelce nad Labem, kde jsme plánovali oběd, což se ukázalo nebýt tak úplně jednoduchým. První podnik jsme prohlásili za nezpůsobilý kvůli příliš vysokým cenám, druhý kvůli tomu, že měl zavřeno, třetí se ukázal být nezpůsobilým, až teprve při bližším ohledání, kdy už bylo na uprchnutí pozdě. Předně se ukázalo, že zhruba polovinu inzerovaných jídel vůbec nemají, druhý zádrhel byl v tom, že donášková doba byla neúměrně dlouhá (celá návštěva nám trvala skoro dvě hodiny, a to jsme měli všichni hotovky), a v neposlední řadě bych zmínil i to, že stoly na zahrádce, kam jsme se usadili, neoplývaly zrovna přehnanou čistotou. Jediným kladem byl celkem slušná kvalita jídla.

Při odchodu se na nás navíc začalo mračit nebe a Petr S. prorokoval, že nejpozději do čtyřiceti minut začne pršet. Tato předpověď mu naštěstí nevyšla, ale liják se i tak spustil asi o deset minut poté, co tento časový limit uplynul. Liják měl přece jen svoji kladnou stránku v krátké zastávce pod přístřeškem u cesty, zejména s ohledem na další před nepřízní počasí zde schované cyklisty. Lehce promočeni jsme dorazili do Brandýsa nad Labem. Na tomto místě se sluší poznamenat, že moje tvrzení o tom, že Brandýs nad Labem – Stará Boleslav je městem s nejdelším názvem v České republice, nebylo tak zcela přesné, protože toto prvenství náleží tomuto městu skutečně jen v kategorii měst, o jeden znak více má totiž obec Nová Ves u Nového Města na Moravě (jedná se oficiální údaje z Českého statistického úřadu, které do délky názvu počítají i mezery mezi slovy nebo v případě námi navštíveného města pomlčku, což mi připadá trochu divné).

Počasí bohužel rozhodlo za nás o mém plánu na případné pokračování do Čelákovic. Vzhledem k pokračujícímu padání vody z nebe byl tento plán v podstatě předem odsouzen k nezdaru. Zakotvili jsme proto v cukrárně kousek pod náměstím. Když jsme dorazili, byla sice zcela zaplněna účastníky jakési cyklistické výpravy, kteří však naštěstí po chvíli odešli, a tak jsme se nahrnuli dovnitř my. Kromě velmi dobrých zákusků zde také měli velmi příjemnou a esteticky hodnotnou obsluhu, takže se v zásadě dá říci, že to byla přijatelná  náhrada za cestu do Čelákovic.

Pro zpáteční cestu jsme tentokrát použili autobus (vlakem je to do Prahy dost velká oklika), který nás povětšinou vysadil v Letňanech, kde jsme přestoupili na nejnovější linku metra a rozjeli směrem k centru.

Honza K.

Účastníci: Jirka+Honza, Honza K.+Martin, Nathan, Petr S., Petr K., Pavel, Michal