Za Janem Evangelistou Purkyněm do Libochovic (17. 9. 2011)

Sraz na holešovickém autobusovém nádraží tentokrát proběhl trochu chaoticky, následkem čehož jsme necestovali uvnitř autobusu tak úplně pohromadě, ale podstatné je, že jsme se všichni vešli a celkem bez problémů všichni vystoupili na správné zastávce, tentokrát v Doksanech. Zastávka se nacházela nedaleko konce červené značky, kterážto barva nás provázela již po zbytek naší cesty. Dalším liniovým orientačním bodem se stala řeka Ohře, kterou jsme spatřili taky hned vzápětí, když jsme přešli po mostě. Nutno zdůraznit, že to nebyl náš poslední most přes Ohři, přes řeku samu nebo některá její ramena jsme během výletu šli vícekrát. Úplně nakonec jsme vlakem přejeli přes Ohři těsně před jejím ústím do Labe u Bohušovic.

Cesta nám v družném hovoru příjemně ubíhala, trochu vzrušení jsme zažili v jednom místě, kde cesta vedla přímo nad řekou a trochu nepříjemně se svažovala přímo k vodě. Naštěstí bylo sucho, takže uklouznutí nehrozilo a nikdo se ani nenamočil, natož aby se utopil.

Prostor na oběd nám tentokrát výhodně vybyl doprostřed cesty v Budyni nad Ohří. Tady jsme poobědvali v příjemné hospůdce U mlýna s lidovými cenami, širokým výběrem (beztak si ovšem dvě třetiny přítomných daly kachní stehno) a venkovním posezením, které ovšem trochu rušily projíždějící kamiony s řepou. V Budyni jsme kromě obědu nepohrdli možností najít kešku, prohlédnout si zvenčí zdejší vodní hrad a následně jsme už svižným tempem pochodovali vstříc Libochovicům. Cestou jsme se mohli kromě přírody pokochat také výhledem na zříceninu hradu Hazmburk, trochu jsme se podivili jménu osady Poplze a pak už jsme dorazili do Libochovic.

Před poslední prohlídkou zámku nám akorát tak vybyla půlhodinku na prohlídku pamětní síně zdejšího rodáka Jana Evanglisty Purkyně. Byl to člověk s nevšedním spektrem činností – měl třeba obrozenecké snahy v oblasti jazyka (hlavně vědeckého názvosloví), psal vlastní básně, ale byl především lékařem. Na poli medicíny (a nejen té české) učinil mnoho zásadních objevů a v jistém smyslu by se dalo říci, že je zakladatelem moderní české medicíny (přinejmenším ovšem fyziologie).

Zámek samotný příliš nevybočuje, ani negativně ani pozitivně. Vybavení je sice bohaté a vcelku pestré, ale prohlídka sama byla (aspoň podle mého názoru) trochu nudná. Potvrdilo to můj dávný poznatek, že v historických památkách je lepší narazit na průvodkyni-ženu než průvodce-muže.

Po prohlídce jsme měli už času tak akorát na to se cestou zastavit na náměstí na zmrzlinu a jen s minimální časovou rezervou jsme dorazili k vlaku na nádraží.

Honza K.

Účastníci: Honza+Martin, Marek+Petr, Honza N., Petr S.