Kdo kouří v Kouřimi?

24. 4. 2010

Výlet jsme zahájili na Masarykově nádraží poněkud netradičně tím, že se všichni vydali podle mých pokynů si zajistit integrovanou jízdenku na vlak a následně autobus do Kouřimi. Jediný, kdo správně pochopil instrukce v pozvánce a dorazil na sraz vybaven předem zakoupenou jízdenkou (když nepočítám sebe a Martina, kterému jsem koupil jízdenku já), byl Michal. Tomu tímto uděluji Řád zlatého kola.

Kouřim jsme již v kamarádí historii navštívili celkem dvakrát – jednou na podzim 2007, kdy jsme tu zakončili cestu z Lipan a před dalšími několika lety jsme absolvovali v komorním počtu dvou účastníků v podstatě stejnou trasu jako tento rok.

Nejprve jsme vyrazili na obhlídku kopce nad Kouřimí, kde se kdysi nacházelo keltské hradiště. Památky nicméně nebyly ryze keltské – předně nutno zmínit krásný výhled na město Kouřim, poté jsme přišli k památnému Lechovu kameni, k němuž se váže pověst o bratru praotce Čecha – prý mu od tohoto kamene dával jakási znamení, aby se skupiny obou bratrů od sebe příliš nevzdálili. Dále nutno zmínit Libušino jezírko, zvláštní úkaz vodní plochy na vrcholu kopce napájené pouze dešťovou vodou. Při naší poslední návštěvě v něm žádná voda nebyla – tentokrát už jsme nějakou našli.

Po obhlídce těchto slovanských pamětihodností a průchodu areálem bývalého keltského oppida (které jsme ani nějak zvlášť nezaznamenali) jsme se vrátili zpět do Kouřimi na oběd. Ten byl spojen s neočekávanými obtížemi, protože v první hospodě jsme narazili na poněkud nepochopitelnou neochotu obsloužit nás na zahrádce (vevnitř bylo plno), v druhé restauraci, kterou jsme si pozitivně pamatovali z předešlého výletu, bylo taky plno, tak jsme vzali zavděk lidovou hospodou na náměstí, kde jsme za lidové ceny, v lidovém prostředí, v lidovém ovzduší provoněném lidovými cigaretami a s lidovou obsluhou dobře poobědvali.

Poté jsme se vydali na cestu do Zásmuk, za štiplavých poznámek některých účastníků, protože jsme z města vycházeli stejnou cestou jako předtím na okruh hradištěm, takže jsme týmiž ulicemi procházeli ten den již potřetí. Ale ony přitom byly nejhezčí ulice celé Kouřimi, je to veskrze roztomilé a malebné městečko!

Čekala nás nedlouhá, ale velmi příjemná procházka podél říčky Vavřince – minuli jsme mlýn, po chvíli jsme spočinuli ke krátkému odpočinku na zelené louce poblíž šumícího splavu, následně jsme se kochali nádherným starým kamenným mostem přes tuto říčku na lesní cestě – most byl evidentně alespoň sto let starý (nijak nemodernizovaný) a dýchal na nás krásně duchem dob minulých. Po chvíli jsme se přiblížili (a hned zase vzdálili) od tratě z Bošic do Zásmuk (dnes již pouze s muzejním letním provozem) a následně nás čekal ještě jeden menší, ale rovněž velmi romantický kamenný mostek přes říčku. Pak už jsme dorazili do Zásmuk, kam jsme dorazili nezvykle brzy, vzhledem k poměrně krátké naplánované trase. Tady nám zbývalo do odjezdu autobusu nazpátek asi jedna hodina, takže jsme se občerstvili nanuky a poseděli na zdejším náměstíčku. Zásmuky sice nejsou tak malebné městečko jako Kouřim, ale i tady vládla krásná ospalá maloměstská atmosféra, sluníčko krásně svítilo, po náměstí se procházeli dva fešní mládenci (kteří se k sobě nějak podezřele měli), takže to bylo čekání veskrze příjemné.

Načež jsme nastoupili do autobusu a cestou jsme vyřešili v podstatě veškeré politické problémy, včetně zásadní otázky koho volit v nastávajících volbách. Na Hájích jsme nastoupili do metra a po trase C se porůznu roztrousili pryč.

Účastníci: Jirka + Honza, Martin + Honza, Marek + Petr, Nathan, Pavel, Michal.

Restaurace na náměstí v Kouřimi: Lidové ceny, lidové prostředí, obsluha vlídná, jen trochu nakouřeno (někteří odmítli vkročit dovnitř).

Pamětihodnosti: Lechův kámen, Libušino jezírko

Trasa: Kouřim – okruh po žluté zpět do Kouřimi – oběd – po zelené Toušice, po žluté Kouřim