Výlet do Hrazan (28. 8. 2010)

Kromě toho, že několik skalních účastníků toho času právě čerpalo zaslouženou dovolenou, bylo zřejmě další příčinou poněkud komorního počtu (dvě osoby) mračící se nebe, z něhož co chvíli vypadávala voda.

Skoro bych čekal, že už jsme se vyjížděli z Prahy z tolika různých nádraží, že už jsme museli všechna vypotřebovat – ale není tomu tak, protože alespoň pokud já se pamatuji, na Knížecí ještě nikdy žádný výlet nezačínal. Autobus směřující do Sedlčan nás vysadil ve středočeské vísce s malebným názvem Kňovice, v níž bylo naším prvním úkonem dokoupení zásob v místní Jednotě a pak už jsme nehledě k neustále pokapávající vodě vyrazili vstříc naplánovaným cílům. Po několika kilometrech jsme dorazili k rozcestí, u něhož nás krátká odbočka lákala k návštěvě královského dubu. Neodolali jsme a zabočili. Těžko říci, čím to bylo, ale dub jsme nějak minuli či co a po ujití cca 150 m (odbočka měla mít jen 50 m) jsme viděli opět regulérní značení hlavní trasy. Usoudili jsme, že nemá cenu se vracet a vyrazili po cestě dále. Cesta nám vesele ubíhala a po chvíli jsme dorazili do jakési malebné vísky. Hned na jejím kraji nás zarazily ukazovatele na turistickém rozcestníku, o němž jsem se nejprve domníval, že někdo omylem prohodil oba směry. Po chvíli nám ovšem oběma došlo, že ukazují správně. Nacházeli jsme se totiž tam, odkud jsme cca před hodinou vyšli, totiž ve Kňovicích. Teprve následně jsme zjistili, jak k našemu omylu došlo. Mezi Kňovicemi a rozcestím u onoho dubu totiž původně vedla trasa žluté značky trochu jinudy a tím, jak jsme zřejmě minuli trasu odbočky, došli jsme na starou trasu a ta nás zavedla okruhem zpátky, aniž jsme si toho všimli.

Abychom se trochu vzpamatovali, trochu jsme posvačili ze zásob zde před hodinou nakoupených a vydali se znovu na cestu. Odbočku k dubu jsme tentokrát raději bez povšimnutí minuli a nepokoušeli se ho znovu hledat, neboť nás cestou ještě čekali další pamětihodnosti. Tou další na řadě byla zřícenina hrádku Kozí hřbet. Podle mapy by se měly zbytky zříceniny tohoto hradu nacházet poblíž turistické značky. Smůla nás ten den bohužel neopustila, protože jsme ani za pomoci informací získaných po telefonu z internetu přesnou polohu dřívějšího hradu v bujné vegetaci nenašli a neviděli jsme tak ani ony nepatrné zbytky, které tam snad někde byly.

Místo bývalého keltského oppida Hrazany jsme sice neminuli a našli ho – ale ono je to jako s ostatními keltskými hradišti, v zásadě nikde nic nevidíte, jen Vám informační cedule říká, že tu kdysi dávno někde něco stálo, což se poznalo podle toho, že tu někdo nalezl jakýsi hliněný střep.

Naštěstí nás čekaly ještě další dvě pozoruhodnosti – tou první byla vyhlídka opata Zaorala, odkud je opravdu nádherný výhled na vltavské údolí (resp. Slapskou přehradu). Tady jsme se pokochali, občerstvili a vyfotili. A hned kousek odtud je další zřícenina hradu s názvem Ostromeč, kde jsme konečně nějaké zbytky zdiva našli.

Tím pozoruhodnosti tohoto výletu končily, ale to neznamená, že bychom se po zbytek cesty nudili. Jednak se nám opět podařilo sejít krátce za obcí Hrazany z cesty. Nejprve jsme si to nepřipouštěli, pak nás jala divná předtucha a když jsme definitivně propadli beznaději, neboť jsme došli na rozcestí a šipky žádné nikde vidět nebylo – zjistili jsme, že jsme bez vlastního přičinění cestu opět našli, neboť značka vedla kolmo přes cestu, po níž jsme šli. Poté jsme se šťastně skutáleli dolů do údolí, vlastně až k hladině slapské přehrady (resp. její pobočné zátoky) a poté jsme proti toku potoka jménem Musík vyrazili na autobus do obce Chlum. Potok si s námi tak trochu hrál, protože nám běhal přes cestu sem a tam a ne všude byla vybudována lávka a kde byla, nebyla vždy tak úplně použitelná. Na autobusovou zastávku jsme dorazili jen pár minut před odjezdem autobusu, takže jsme se sotva stačili trochu vzpamatovat a už jsme uháněli zpět do matky měst.

Účastníci: Honza + Petr