Železný výlet do Chrustenic (18. 8. 2012)
Když jsme ještě pár minut před časem srazu čekali na Smíchově jen Martin a já, trochu jsem se bál, že všichni dali přednost svým dovoleným nebo že prostě odpadli vedrem a připraví se tak o jedinečný zážitek jízdy důlním vláčkem. Leč nestalo se tak, ještě na Smíchově se nakonec objevili Milan s Radimem (a to ještě nebylo vše). Motoráček Prokopským údolím a dále do Loděnice měl bohužel výluku a tak nám nezbylo než vzít za vděk autobusem náhradní dopravy. Do něj ještě v Nučicích přistoupil Cyril a na výstupní zastávce v Loděnici na nás čekali Honza s Michalem, čímž se počet účastníků „zakulatil“ na pěkných sedm.
Hlavní cíl našeho výletu se nacházel tentokrát již na začátku – k branám hornického muzea v Chrustenicích je to z Loděnice co by kamenem dohodil. Jde o bývalou železnorudnou šachtu, která byla v provozu do roku 1965 a po třiceti letech (schválně, kdo spočítá, kdy se tak stalo) byla zpřístupněna veřejnosti. Průvodcovství se ujala sympatická slečna, která ovšem působila na první pohled poněkud křehce. Protože tu mají obavy i z toho, že je navštíví křehcí návštěvníci, resp. alespoň s křehkou hlavou, museli jsme všichni povinně nafasovat slušivé helmy. Prohlídka byla zajímavá a velmi názorná, hned na začátku nás průvodkyně vyvedla z omylu, když se nebojácně postavila ke sbíječce, spustila ji a názorně nám ukázala, jak se přesně používala. Dobrodružná byla i jízda vláčkem v naprosté tmě. Když už nám začala být v podzemí zima, prohlídka se nachýlila ke konci a my vyšli zase ven na vedro.
Od muzea jsme vyrazili po značce (tedy tak nějak víceméně po značce, s jistými nepřesnostmi, o kterých se nemá cenu zmiňovat) podél potoka Loděnice čili Kačáku. Kousek nad Chrustenicemi se tu nachází kemp s koupalištěm a restaurací. V ní jsme se zastavili na oběd a upřímně řečeno, moc nás nenadchla.
Nicméně i tak nás oběd posílil na další cestu, ovšem ne všechny – Cyril se zřejmě najedl málo a pod jakousi průhlednou záminkou (jako že musí jít do práce nebo něco takového) se po chvíli obrátil zpět k Loděnicům. My ostatní jsme posléze dorazili ke druhému cíli naší výpravy, totiž rozhledně u Lhotky. Jde bohužel o takovou tu moderní drátěnou věž, u které vidíte pod nohama až dolů, takže někteří si nechali tento požitek raději ujít. Ovšem ti, co vylezli nahoru, se mohli pokochat pěkným výhledem na okolní lesy, vody, stráně, města a vesnice. Rozhledna je bohužel stranou od značky, takže jsme se pak pokusili nejkratší cestou zase se k ní připojit, což se ovšem ukázalo být těžším, než jsem si původně myslel. Trvalo nám to dlouho, ale řekl bych, že jsme si nijak moc výrazně nezašli (je snad někdo opačného názoru?). Komplikace nastaly až tehdy, když jsme značku opět nalezli. Vedla totiž souběžně se silnicí, na které se zrovna konaly automobilové závody do vrchu, a tak jsme museli kousek před Berounem zastavit a čekat, než se závodníci přeřítí. Vysvobodila nás až drobná nehoda (nikomu se nic nestalo) jednoho z aut, která způsobila na chvíli přerušení závodu, takže jsme byli vysvobozeni a mohli jsme dojít k cíli.
Vzhledem k naší nespokojenosti s obědem, jsme se rozhodli dát okresu Beroun ještě druhou příležitost napravit svoji stravovací reputaci a zamířili jsme na večeři k restauraci v berounském pivovaru. Tady jsme nakonec zůstali do celkem pozdních hodin – i proto, že do Prahy nakonec mířili jen dva účastníci a zbytek se tak nějak poukládal ke spánku v Berouně. Druhým důvodem pochopitelně bylo, že se nám tam dobře sedělo a točili dobré pivo (a limonádu), i když obsluha byla trochu pomalejší – ne vlastní vinou, počet personálu na letní kapacitu se zahrádkou byl totiž zjevně poddimenzovaný.
Účastníci Honza K. + Martin, Milan + Radim, Cyril, Honza S. + Michal