Výlet na Boreč

1.3. 2003

Jaro už se nezadržitelně blíží, a tak jsme se po ?zimním spánku? odhodlali k prvnímu výletu, na návrh Honzy vedený do severozápadních krajů naší republiky, konkrétně na horu Boreč. Zdá se, že většina potenciálních výletníků raději následovala medvědy a zůstala ve svých kutloších, anžto na holešovickém nádraží jsme vytvořili vyloženě komorní skupinku o šesti kusech. Na druhou stranu, i díky tomu jsme se pohodlně vešli do jednoho kupé vlaku směr Lovosice. V Lovosicích byla krátká přestávka, během které někteří udělali tržbu nádražní babce-svačinářce, Milan vyhrál v automatu jednu horkou čokoládu (nebo čaj?) a vždy multikulturně založený Michal obdivoval opodál sedícího černocha.

Po dvou přestupech jsme nakonec dorazili do zastávky Třebenice-město, odkud naše kroky měly vést směrem na zříceninu hradu Košťál. A zde začala anabáze. Košťál totiž (zřejmě ze zvyku) postavili úúúplně nahoře na hoře nad Třebenicemi, přičemž tato hora se od samého začátku pokoušela svému dobytí za každou cenu zabránit. K tomuto účelu používala různé fígle. Například se hrozivě tyčila nad okolním terénem, takže vypadala jako Mount Everest, což bylo ještě umocněno mlžným oparem, ve kterém se nacházela. Tento mlžný opar si však zřejmě úmyslně pořídila po dohodě s místní chemičkou, protože mlha obvykle nemá chemický vzorec H2S.

Nicméně i přes zjevné psychologické hrozby a použití chemických zbraní jsme se rozhodli horu zdolat. To nás však ještě čekala poslední úkladná nástraha ? cesta, změněná po projížďce jednoho z místních obyvatel na malotraktoru v naprosto zabahněné oraniště. Postupně se každý krok stával stále těžším a kdyby brzy nezačínal les, odnesli bychom si zřejmě veškerou třebenickou ornou půdu na botech až na Košťál. Utuženi těmito počátečními nesnázemi, zbytek cesty ke zřícenině jsme urazili již bez problémů. Na Košťálu následovala zasloužená pauza, kdy jsme čekali, až za námi dorazí náš dech. Svačinku nám zpestřil krásný výhled do okolní krajiny, který by byl určitě ještě krásnější, kdyby skrz sirovodíkovou mlhu bylo vidět.

Následně vedla cesta po žluté přes lesy tu a tam stále ještě pokrytými sněhem a dále přes obce Boreč a Režný Újezd. V Borči nás zaujal zejména smysl pro humor některých starousedlíků ? přes plot jedné ze zahrádek jsme totiž zahlédli vchod do sklípku označený jako ochrana lesních mravenců a zároveň úkryt pro pracovníky ONV. Nejvíce ale naši pozornost přitáhla kopie známé sochy Davida, nacházející se ve stejné zahradě. Naprosto dokonalé křivky… Inu, Michelangelo byl prostě umělec s velkým U. To už jsme se ale mezitím stihli zbavit Petra, který zřejmě psychicky nezvládl výšlap na Košťál a pro jistotu se předčasně ztratil… do Prahy.

Nás zbylých pět statečných nakonec dorazilo k cíli našeho výletu, k hoře Boreč. Ta je velice zajímavým přírodním úkazem, alespoň podle informací naučné stezky, která se kolem hory vine a kterou jsme jako správní rebelové prošli v opačném směru. Jakožto bývalá sopka má totiž Boreč v sobě duté průduchy, kterými v zimě zdola nahoru (a v létě zhora dolů) proudí vzduch, přičemž se po cestě stihne ohřát. To jsou věci! Na vrcholku to při krátké pauze inspirovalo Milana k tvrzení, že jde o jasný důkaz, jak byli naši předkové málo inteligentní. Jinak by si totiž postavili Košťál na Borči a měli by tak zároveň v zimě přírodní horkovzdušné topení a v létě klimatizaci. A ještě by nám ušetřili jeden výšlap do kopce!

Z časových i čistě humánních důvodů jsme poté demokraticky odhlasovali, že zdolání třetí hory (Lovoš) by už bylo příliš a radši jsme zamířili přímo do Lovosic za vidinou nějakého toho obžerstvení. A skutečně ? hned na náměstí jsme zapadli do jakési vinárny-restaurace, do které se šlo podezřele hluboko do podzemí ? až jsme si říkali, jestli náhodou nejdeme do nějakého našeho podniku… Prostředí vinárny nás však velice příjemně překvapilo, ale ještě více nás překvapila neuvěřitelně příjemná a sympatická obsluha, sestávající se z jedné číšnice a dvou číšníků, z nichž ten, který nás obsluhoval nejvíce, si také vysloužil nejvíce naší pozornosti. Ach, mít tak takovou vinárnu s takovým číšníkem v Praze… 🙂

Z vinárny vedly naše kroky už jen na nádraží a odtud vlakem domů. Cesta uběhla vcelku v pohodě, jenom průvodčí si nás pamatovala už od rána a velice se zajímala, kamže jsme to v takové partě vlastně jeli. Odpověď, že jsme se chtěli podívat na Boreč, ji postavila naprosto mimo obraz, a tak nám radši jen cvakla jízdenky a s lehce namrzlým úsměvem na rtech, v přesvědčení, že má co do činění s blázny, se radši rychle odporoučela. Ještě, že jsme to dále nerozváděli, to by nám asi necvakla ani ty jízdenky…

Zkrátka, sečteno a podtrženo, poznali jsme nové kraje a i přes ty kopce a místy zabahněné cesty jsme příjemně ztrávili jeden sobotní den, o který se všichni zápecníci svou leností připravili. Tak! Speciální dík patří Honzovi za naplánování výletu, a dále všem účastníkům za podaný výkon. Všechny zdraví a na další výlet se těší

Slávek2

Ještě pravidelná STATISTIKA
Počet výletníků: 6 (jmenovitě Honza, Michal, Milan, Honza2, Petr a moje maličkost)
Počet přeživších: 5
Oběti: zaběhnuvší se Petr a průvodčí z vlaku, která zřejmě ještě dodnes přemýšlí nad tím, jestli Boreč není kromě hory ještě alespoň název nějaké diskotéky, na kterou jsme mohli jet.
Plánované oběti: číšník z lovosické vinárny (nepovedlo se, Michal v rozhodné chvíli podlehl pro něj naprosto výjimečnému stavu soucitu a necvakl spoušť, takže číšníka na fotce bohužel nemáme)
Ušlých kilometrů: 10
Navštívených hospod, restaurací aj. podniků: 1 + kiosek babky-svačinářky na lovosickém nádraží