Zdálo by se, že hromadnou dopravou nelze z Prahy vyrazit z mnoha míst a že už jsme tedy všechna museli vyčerpat – nicméně z roztylského autobusového nádraží jsme opravdu vyjížděli poprvé. Tuto speciální příležitost si ovšem nenechalo ujít jen pět účastníků výletů – ukazuje se, že sporá účast na koncoprázdninových výletech bude zřejmě spíše pravidlem.

Cesta autobusem trvala poměrně dlouho – více než hodinu – ale autobus nebyl nijak přeplněn, pohodlně jsme se dovezli a vystoupili v podblanické obci Veliš.

Turistický rozcestník je tu v podstatě přímo na autobusové zastávce, takže s hledáním cesty nebyl problém, a mohli jsme vyrazit směrem k Louňovicím pod Blaníkem.

Výhled na bájemi opředený vrch jsme si mohli užít už v této části cesty, a jak můžete vidět z fotek, taky jsme této možnosti využili.

Když jsme dorazili do Louňovic, rozdělila se naše výprava podle priorit na dvě části – tři z nás se vydali hledat kešku a dva z nás se vydali hledat oběd (posléze se pochopitelně obě části výpravy spojily). Hostinec na louňovickém náměstí lze vřele doporučit, neboť má všech pět P – nízké ceny, výborné jídlo, milou obsluhu a já osobně bych vyzdvihl zejména výborné housky (no, není to všechno od P a není toho pět, ale snad mi to odpustíte).

Návštěva restaurace měla pochopitelně neblahý vliv na naši fyzickou zdatnost při výstupu na Blaník, což bohužel bylo exaktně ověřitelné. Pokud si totiž změříte čas, který potřebujete k výstupu na horu, můžete si na vrcholu podle tohoto času zjistit, zda výkon odpovídá Vašemu věku. V našem případě ti rychlejší z nás zjistili, že na věk 75 let se jedná o obstojný čas, většina se bohužel se svým časem vůbec v tabulce nenašla a zřejmě tedy jejich čas odpovídal již osobám ve stavu smrti.

Rozhledna na Blaníku je již starší a tedy bytelná (žádné novodobé drátěnky), ovšem poněkud komornější. Úplně nahoře je místo jen pro 15 osob – ale výhled je celkem pěkný. Za hezčího počasí má být vidět snad až na Ještěd, my jsme ovšem takové štěstí neměli a nedohlédli jsme bohužel ani na Cukrák. Ovšem výhled na Prahu nikomu nescházel, okolní lesy byly myslím dostatečnou pastvou pro oči.

Po návštěvě rozhledny jsme se vydali směrem ku Vlašimi. Potkávali jsme nějak podezřele mnoho lidí, vůbec se nedalo hovořit o tom, že bychom snad byli v prázdném lese a až po chvíli jsme zjistili důvod: Na Blaníku se zrovna konala akce stejnojmenného rádia, naštěstí jsme z vrcholu odcházeli právě v době, kdy se tam blížili první posluchači – jinak bychom se nejspíš nahoru na rozhlednu vůbec nedostali.

Na stopy této akce jsme pak narazili ještě v Kondraci – jinak jistě malebné vesničce pod Blaníkem, ale v době naší návštěvy dosti přelidněné vsi okupované různými stánky, houpačkami a bůhvíčím ještě.

Závěrem nutno vyzdvihnout skutečnost, že České dráhy nás při zpáteční cestě pohodlně a zejména včas přepravili zpět do Prahy, a to i přesto, že na benešovské trati se v současné době staví koridor.

Honza K.